„Pohleď, Hospodin, tvůj Bůh, před tebe dal zemi. Vytáhni a obsaď ji , jak ti řekl Hospodin, Bůh tvých otců. Neboj se a neděs. Přistoupili jste všichni ke mně a řekli jste: Pošleme před sebou muže, aby pro nás proslídili zemi a přinesli nám zpět zprávu o cestě, kterou máme táhnout, a o městech, do kterých máme vejít. Líbilo se mi to a vybral jsem z vás dvanáct mužů, jednoho muže za každý kmen. Deuteronomium“ 1:21‭-‬23 CSP

Je to začátek čtyřicetiletého putování Izraelitů pouští. Stáli před zaslíbenou zemí. Stačilo uvěřit Bohu a poslechnout:: “ Vytáhni a obsaď ji… Neboj se a neděs“. Kdyby vytáhli, neputovali by dál pouští. Měli krátce v paměti velké Boží jednání s Egyptem, přechod přes Rudé moře suchou nohou, zničení nejsilnější armády té doby, která je pronásledovala. A sami pro to nic neudělali. Vše udělal Bůh pro jejich svobodu.Přesto nebyli schopni vyjít hned, ale chtěli nejdříve prozkoumat zemi, do které měli jít.. Po průzkumu dostali ještě větší strach a deset z dvanácti zvědů odradilo celý národ od poslušnosti, zapříčinilo čtyřicet let  putování po poušti, než vymřela celá generace, která odešla z Egypta. Hrozný příběh o tom, jak končí nedůvěra Bohu.

I my jsme na tom podobně. Jako jedinci nebo jako jako církev nebo křesťanská organizace. I my často místo a abychom poslechli, vysíláme zvědy. Děláme si průzkum situace, ekonomické rozbory, přemýšlíme o plusech a záporech toho, do čeho nás Bůh posílá. Říkáme tomu biblické jednání, počítání nákladů. Pak nás naše poznání situace odradí od uskutečnení Božího slova v našich životech. Díky našim osobním zvědům jsme zjistili, že na to nemáme, že máme málo lidí na tak velký úkol od Boha, že nemáme dostatek financí, že nezvládneme tu či onu školu, protože na to nemáme, prostě protože a protože… nakonec od záměru ustoupíme. Je nám lepší zůstat na poušti.

Bůh říká neboj se a neděs. Neboj se a neděs se toho, co tvé oči zvěda vidí. Buď jako Káleb a Jozue, kteří viděli to samé co ostatních deset zvědů, ale věděli, že vše, čeho se oni báli je nic proti Bohu. Věděli, že Bůh bude bojovat za ně. Nebáli se a neděsili, ale věřili. Když se podívám na věřící, kteří se nejrychleji posunují v poznáni Boha, vidím, že jsou to lidé víry. Většinou v sobě nemají ani toho zvěda. Prostě jdou a dělají to, co jim říká Bůh, že mají dělat.. Tato skupina věřících je nejmenší.  Pak jsou ti, kteří posílají své vnitřní zvědy na obhlídku situací, ale pak musí vybojovat boj s pochybnostmi, které jejich oči zvěda viděli. To jsou ti, kteří nakonec sice poslechnou a vyjdou, ale vždy se znovu a znovu vracejí na poušť s dalším rozhodováním v nových situacích. Posunují se v poznání Boha, ale mnohem pomaleji, než ti první. Pak je tu skupina, která si neustále stěžuje, že je na poušti.Je tam proto, protože vždy uvěří svým očím a ne Bohu. Nikdy vlastně nevejde do zaslíbené země, stále se putuje pouští a stěžuje si na manu a na…. Je to hrozné, ale tato skupina je mezi křesťany tou největší. Protože je největší ovlivňuje často jednání církve či křesťanské organizace. Tak některé znich zastaví v následování Ducha svatého. Pokud se člověk dlouho pohybuje mezi touto skupinou, může se nakazit věčným pochybováním a věčným zkoumáním, které jen udržuje pochybnosti.

Jedinou obranou je nebát se a neděsit a vyjít z pouště do zaslíbené země. Poslechnout a jít a o více se nestarat.. I takové jednání se počítá za spočtení nákladů. Vždyť na straně má dáti, má bojovati, má uskutečňovat má… je samotný Hospodin zástupů.