Slova o rychlém rozhodování mne samotného dostihla. Jen jsem dopsal, otevřel jsem poštu a přečetl jsem si dopis, který mne  tak trochu „zdvihnul ze židle“. Musel jsem hned na něj reagovat.. Vlastně nemusel, tedy aspoň ne hned, ale reagoval. Podle toho to vypadalo. Když už jsem napsal odpověď, mohl jsem s jejím odesláním počkat, ale nepočkal. Pak mne mrzelo, že jsem nepočkal. Asi bych to napsal jinak a lépe. Ale už to je.

Vždy, když hovoříme, píšeme slova, která jsou k poučení  nebo k vyučení, platí na prvním místě pro toho, kdo je píše. Ano jsou pro věšchny nás, ale především prok mne, pokud je hovořím. Ať je to vyučování nebo kázání,  nebo jen hovoříme mezi sebou. Vždy platí trojnásob pro jejich autora. Ještě jako duchovně mladý křesťan jsem jezdil po Česku a živil se malováním. Tím, jak jsem jezdil na různá  místa, jsem mnohdy neměl kam jít na Bohoslužby, ale i když jsem našel společenství, mnoho času jsem trávil sám při malování. Stávalo se pak, že mi přicházela na mysl kázání. Doslova to byla celá a ucelená kázání. Zpočátku byla jen v mysli, ale později jsem je mluvil při malování nahlas, jako bych je někomu říkal. Nikdo však se mnou nebyl. Říkal jsem je vlastně sám sobě. Hodně mne to měnilo. Věděl jsem, že hovořím z Ducha. Později jsem pochopil, že je pro mne lepší Boží  slovo slyšet, než aby zůstalo jen u myšlenky. „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.“ Římanům 10:17 B21 Myslím, že všechna ta kázání bych mohl směle kázat i dnes a měla by nám co říct. Když jsem nemohl chodit na vyučování, do společenství, Kristus to zařídil jinak a celkem zvláštním způsobem, abych slyšel jeho slovo. Má víra tím hodně rostla. Neptejme se tedy pro koho bylo to slovo, napomínáni, povzbuzení.  Neptejme se pro koho jsme to vyučovali nebo kázali, protože je to především pro nás. Tak se nebojme vyučovat sami sebe. Nebo tedy nechme se sami sebe vyučovat Duchem svatým, který přebývá v nás.