(Závěr)

2. Svědomí nás nepřivádí do pokory. Mnoho z těch, kterým kážeme Krista, si myslí, že nepotřebují věřit. Nepotřebují odpuštění, protože mají čisté svědomí. Jejich svědomí je z ničeho neobviňuje. Lékař je pro nemocné. My jsme zdraví.

3. Svědomí nedává řešení. Duch svatý ano. Usvědčí z nepravosti, ale dá také řešeni – pokání. Přiznání špatného jednání před Bohem a změny ve smyšlení, které vede ke změně jednání. Duch svatý nás přivede ke Kristu, kde máme odpuštění. Samotné svědomí nás k němu nepřivede. Naopak může přivést k branám jiných fylozofických nebo náboženských směrům.

Našli bychom určitě i další pasti ve svědomí. Nestavím se negativně k samotnému svědomí, zvláště pokud je ovlivněno kŕesťanskou výchovou, ale svědomí nedává život, spíše odráží společenství, ve kterém žijeme. Svědomí je naší součástí, tak jako city apod. Nemůžeme se ho zbavit, ale také ho nemůžeme udělat měřítkem a někým, kdo určuje náš život.. Tím by vždy mělo být Písmo a Duch svatý. Svědomí nás obviní, přináší často obavu, dokáže paralizovat (na základě našich dřívějších selhání, nás nenechá dál jednat ), uvádí do studu a strachu. Může nás na něco důležitého upozornit, ale měli bychom to vždy probrat s Duchem svatým a porovnat s Písmem. Jinak i v křesťanském životě nás může dovést do náruče náboženského a kritického ducha.

Potřebujeme se naučit žít se svým svědomím. Je naší součástí stejně jako naše myšlení, city, vůle… Vše máme od Boha a on nám to nedal náhodou. Potřebujeme jen, aby vše bylo podřízeno Duchu svatému. Pokora není v ponižování se, ani v trápení svých těl, ani v chudobě, ani v neustálém obviňování se… pokora je uvědomění si vlastní nedokonalosti a potřebě Boha pro svůj život v jeho všech oblastech. Taková pokora vede k radosti, pokoji a svobodě.