Pokud věřím, že  Bůh má můj život ve svých rukou a já  tomu věřím, protože jsem mu ho do jeho rukou vydal, pak nemohu věřit na náhody. Náhoda vlastně neexistuje. Vše má nějakou příčinu, proč se to stalo. Jen mi o ni nevíme. Přesto často z  našich úst vychází: „náhodou jsem ho potkal“, „to byla náhoda, že se ti to podařilo“, náhodou jela kolem sanitka“, „náhodou mu spadl na nohu ze stromu kokos😊“ a další a další náhody. Jindy slovo náhoda zaměníme za štěstí a mimoděk ve stejném významu, jako má slovo náhoda. Často si ani neuvědomujeme, kolikrát za den takto mluvíme. A když mluvíme, je to i v našem myšlení a srdci. (Někdy mluvíme o náhodě jen proto, abychom nemuseli přiznat svou chybu – náhodou se to rozbilo…)

Každou  „náhodou“ vycházející z našich úst, popíráme víru v Boži vedení a Boží plán s člověkem nebo z Boha děláme chaostníka. Jedno i druhé ničí naši víru. Je to v našem myšlení a srdci. Na jednu stranu říkáme Bože já ti věřím a na druhou “ to byla náhoda“. Jak mohou přijít do mého života Boží zázraky, nadpřirozená moc Ducha svatého, jak se mohu krok za krokem měnit do podoby Krista skrze Boží zásahy a jeho vedení, když tu jsou kolem mne jen náhody.

Uvažovat v náhodách je zpochybnit Boží existenci, náš život, vše. Nakonec by nic nemělo smysl, protože by to byla jen náhoda. I jako křesťan můžeš prožívat ztrátu smyslu života a to když začneš připouštět náhody. Možná musíš opustit víru v náhodnost a vrátit se vírou ke Kristu, jako k tomu, kdo má v rukou tvůj život, ve kterém není nic náhodou, ale všechno ti prospívá, protože tě miluje a ty jeho.