(Pokračování)
„V těch dnech pak vystoupil na horu, aby se modlil. Celou noc strávil v modlitbě k Bohu, a když se rozednilo, zavolal své učedníky. Vybral z nich dvanáct a nazval je apoštoly:“ Lukáš 6:12-13 B21 Tady máme příklad přímo od Ježíše, jak vybírat své spolupracovníky. Samozřejmě to platí i obráceně. Potřebujeme po modlitbě mít ujištění z Ducha svatého, že máme být součástí toho nebo toho týmu. V obou případech je to o tom, že toto ujištění musí mít obě strany.
Poslední z pěti důležitých věcí, které při službě potřebujeme, je vědět, jak máme sloužit. A to platí jak při evangelizaci, pastoraci, učednickém procesu, ale také při praktické pomoci. To vyžaduje stálé napojení na Ducha svatého a jeho vedení. Při přípravě, při realizaci, při neočekávaných situací… Pokud jsme si vědomi, že za naší službou stojí Duch svatý, pak nejsme zklamaní z toho, když naše služba není přijata. Nemůžeme očekávat vděčnost od lidí. I Ježíše chtěli kamenovat. Tehdy se jich ptá: “ Pro který z dobrých skutků mne chcete kamenovat?“ I to se nám můze stát. Učedník není nad Mistra. A dokonce i u našich přátel v církvi. Ti budou za naši službu vděčni Bohu (což je to nejlepší pro ně a nás) a my se nesmíme nechat zranit tím, že nám nikdo neřekl ani „dík“. My však děkujme Bohu a také za ty lidi, kteří nám pomáhají. I my jsme v pozici, kdy nám někdo slouží, přestože sami sloužíme. Pokud sloužíme tím, že naslouháme nejdřive Duchu svatému a pak děláme a mluvíme to, co nám říká, že máme dělat, stahujeme Boží slovo na zem a do služby. To je pak služba v prorockém duchu. Nemusí tím být jen samotné prorokování. To nejlepší, jak sloužit v pastoraci, učením, praktickou pomocí je právě sloužba v tomto duchu. Nevztahuje se to jen na evangelizace a na církevní shromáždění. Měli bychom usilovat o tento způsob služby.
Když sloužíme, měli bychom sloužit podle našich darů, které jsme dostali z Ducha svatého při svém znovuzrození. Někdy je objevíme, až když začneme sloužit, protože nás k jejich objevení nikdo nevedl nebo jsme o nich prostě nevěděli nebo pochybovali. Pokud však chceme, abychom sloužili s radostí, pokojem a především v jistotě Boží přítomnosti v naší službe, musíme sloužit jeho dary. Naše služba, jak jsem již napsal, je boj o duše pro Krista. ( Často si to neuvědomujeme, pokud přimo neevangelizujeme)Tento boj se především odehrává v ponebeských oblastech a na zemi v člověku nebo kolem něho se pak projevuje fyzicky. Pokud sloužíme – jsme v boji, a to i když jen podáme žíznivému sklenku vody ve jménu Ježíš. To, jestli jsme v boji je určováno tím, v jakém jménu sloužíme. (Ve svém?, ve jménu Ježíš?, ve jménu organizace ?…) Pokud tedy naše služba je o boji v ponebeských oblastech, potřebujeme bojovat duchovními zbraněmi. Těmi je naše víra v Krista, Boží slovo, modlitba, dary Ducha svatého, naší obranou je svatost a posvěcování se, tedy náš růst do Božího charakteru – ovoce Ducha svatého – do Krista. Bez těchto věcí jsme ve službě ztraceni, brzy se z ní stane břemeno, které nás tíží a my budeme hledat, jak se z ní dostat ven, protože se stane pro nás trápením. I když budu sloužit Božími zbraněmi, neznamená to, že nebudu cítit únavu, že nepřijdou myšlenky na prohru, že nebudu vědět kudy kam. To bude občas přicházet. Takové situace nás udržují v blízkosti a závislosti na Duchu svatém a Bůh nás nenechá v situacích, které bychom nezvládli, ale naopak nám s tím dá i řešení a vyvádí nás z nich. Nejde jen o nás. Naše služba je především v tom, že jsme pozorováni. Ve všem potřebují lidé, kterým sloužime vidět náš život, jak zvládáme těžké situace, jak řešíme a odrážíme útoky toho zlého a přitom neztrácíme víru. Toto je velmi důležité. Jedna věc jsou naše slova a ruce, ale druhá to jak lidé vidí náš život. To nejvíce přitahuje, to potvrzuje naše slova, to je tou nejlepší školou. Lidé vidí, jak prakticky funguje Boží slovo v životě, pak vzdávají chválu Bohu.
(Pokračování příště)