Jak pomáhat vítězit jiným. Pokud se rozhodneme jít ven, jít k druhým lidem, přivádět je ke Kristu a učit a vést je k vítězstvi v jejich životech, pak musíme počítat s útoky nadpozemských mocností zla na naši osobu a také na samotnou naši službu. Stáváme se úhlavním nepřítelem těchto mocností. Proto tento díl je zařazený na závěr. Proto jsme museli napřed probrat útoky z venčí. Nejen útoky z venčí, ale také vítězství nad našimi hříchy, ty jsou otevřenými dveřmi pro vstup těchto mocností do našeho života.

Než jdeme „ven“ musíme si probrat svůj život. Neskrýváme nějaký hřích? Pokud víme o hříších v našich životech a vědomě ho přikrýváme a neřešíme, pak musíme počítat s tím, že dříve nebo později na to místo zaútočí duchovní mocnost, aby zastavila naši službu nebo ji úplně zničila. Již jsme zjistili, že hřích je způsobem nevírou v Ježíše, nevírou v jeho Slovo. Hřích je v chození tělem a ne Duchem. Bojovat s duchovními mocnostmi můžeme pouze opět jen duchovně a duchovními zbraněmi. Tím, že v nás roste Boží charakter (ovoce Ducha) a získáváme dary Ducha svatého. Když se nad tím zamyslíme, přijde nám, že tedy rosteme postupně. A tím i naše víra a tím i naše svatost. Ano, nemohu jít do boje s tím, že mám vědomě přikrytý a neřešený hřích, ale je v mém životě mnoho věcí, které potřebují dorůst společně s vírou a ty se ukazují právě v tomto boji – ve službě. Je dobré, když nás do služby uvádí někdo, kdo umí rozeznat tuto míru naší víry. „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak , abyste jednali rozumně, podle toho , jakou míru víry udělil každému Bůh.“ Římanům 12:3 CSP  Viděli jsme, jak byli do služby postaveni lidé těsně po svém obrácení a vysvobození z drog. Jedni obstáli, ale těch bylo málo, většina během několika měsíců padla. Bůh je věrný a proto je nenechal ležet, ale pozvedl je, přesto jejich služba prakticky skončila a oni se na mnoho let stáhli a byli z nich jen nedělní křesťané. Nechtěli již do žádné služby v dalších letech vstoupit. Někdo může hned a někdo musí nejdříve trénovat, aby jeho víra vzrostla a on obstál. Často to sami nejsme schopni na začátku rozeznat a potřebujeme k tomu církev. V roce 1997 jsem se vrátil do Havířova s mnoha osobními zkušenostmi v chození s Duchem svatým, ale také jsem byl stále ještě nepřipravený pro službu, pro mnoho mých nedostatků. I když jsem slyšel hlas Ducha svatého, jeho ovoce ve mne ještě nedorostlo do velikosti, která by mi dovolovala nějak sloužit. Měl jsem stále v životě mnoho věcí, kterých jsme se potřeboval zbavit. V té době v církvi začala službu skupinka, která chodila do nemocnice a sloužila pastoračně nemocným, ale také modlitbami za uzdravení. Měl jsem touhu sloužit, a tak jsem se přihlásil do této skupinky. Pastor mi však nedovolil se k této skupině připojit. Znal můj stav a věděl, že bych byl velmi slabým článkem, skrze který by mohl ten zlý skupinku napadat. A také mne chtěl chránit od útoků, které bych v té době nebyl ještě schopný vírou odrážet. To mi však nebránilo v tom, abych se za nemocnici a lidi v ní modlil. Na podzim 1997 a začátek roku 1998 jsem často chodil po večerech kolem nemocnice a kolem části města, kterému se říkalo za Stromovkou nebo Stromovka. Byl jsem skrytý, nikdo o mně nevěděl a já se modlil. Pak jsem se přestěhoval, oženil, Bůh nás přivedl do jiné církve. V roce 2002 jsme začali studovat biblickou školu a museli jsme se přestěhovat do Ostravy. Rok před tím jsem se však stal členem týmu, který začal připravovat křesťanské komunitní centrum v nemocnici se stálou duchovní službou. Byl to zázrak, protože do té doby se do nemocnice křesťané dostávali jen formou soukromých návštěv. V den, kdy jsme se stěhovali, toto centrum bylo slavnostně otevřené vedením nemocnice a seskupením církví v Havířově. Nejen služba v nemocnici, ale také na Stromovku přenesli dvě církve své modlitebny a mohl jsem být u toho, když se to připravovalo, ale ne při otevření tak jako s centrem v nemocnici. Bůh obě věci dlouho předem připravoval. Nemusíme být vždy vidět, nemusí vždy všichni o nás vědět, aby nás Bůh zařadil do svého týmu. Když jsme se stěhovali, věděl jsem, že tenkrát v roce 1997 jsem byl členem týmu, ale věděl o tom jen Bůh. Byl jsem  skryt v Kristu a ochráněn od útoků toho zlého. Nebyl čas abych sloužil tím, že budu viděn, že služba bude veřejná, ale Bůh mne přesto použil. (Jako mnoho, dalších, kteří se určitě za nemocnici modlili) Použil mne podle míry víry, kterou jsem v té době měl. Tenkrát jsem to nechápal a mrzelo mne, že jsem nemohl sloužit. Cítil jsem se ukřivděný. Ale Bůh věděl, co dělá, co připravuje a dělal to tím nejlepším způsobem.

Než začnu sloužit je důležité vědět, jak velkou míru víry mám a podle toho se zařadit do služby pod vedením Ducha svatého. Žádné místo ve službě Pánu není důležitější než to druhé. Jde jen o to být na tom mém místě a sloužit pod vedením Ducha svatého. Může se nám zdát, že jsme odstrčeni někam na okraj, přesto to může být místo, kde Bůh chce dělat velké věci. Právě proto, že nejsme vidět. O tom však v další části.

(Pokračování zítra)