(Pokračování)
Miluji tě, Hospodine, sílo má! Hospodin je má skála, tvrz, má záchrana! Můj Bůh je má skála, v něm úkryt nalézám, můj štít, roh vítězství, můj hrad. Vzýval jsem Hospodina – je hoden chvály – od mých nepřátel mě zachránil! provazy hrobu mě ovinuly, osidla smrti mě dostihla. Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti, ke svému Bohu křičel jsem – on ve svém chrámu slyšel mé volání, až k jeho uším dolehl můj křik. …. Sehnul se z výšin, uchopil mě, z mohutných vod mě vyprostil, vyrval mě mocnému nepříteli, odpůrcům silnějším, než jsem byl. Přepadli mě v den mé bídy, Hospodin mě však podpíral, vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť má mě rád! Žalmy 18:2-4, 6-7, 17-20 B21
Král David je pro nás velkým přikladem, jak bojovat s nepřítelem z venčí. Prožíval často stavy úzkosti, byl pod neústálým tlakem bojů, zrady, dokonce ve vlastní rodině. Chtěli ho zničit všechny okolní národy. Vést národ tvrdé šíje nebylo nic lehkého, i když věděl, že je to Boží lid. Věděl, kam se v takových chvílích schovat. Kde je jeho úkryt a zastánce.
Prakticky to znamená obnovit důvěru v Krista. Když jsme napadeni nepřitelem, většinou přijde úlak, úzkost apod. Nesmíme v tom zůstat. Musíme se zaměřit na Krista a ne na ten útok. Vyznávat Kristu lásku, vzdávat mu díky a vyznat mu, že jsme v úzkosti, ale vše dáváme v důvěře do je rukou a proto se přestáváme bát. Nejen to vyznat, ale také se i myšlenkami začít zaobírat Boží láskou k nám. Je dobré se zaměřit na žalmy, ve kterých to David vyznává. Potřebujeme opět vrátit do naší mysli, že je pro nás důležitější vztah s Kristem, než to, co je kolem mne. V takové chvíli přichází pokoj. Strach je pryč. Nejednou jsem schopen vidě věci jinak. Duch mi ukazuje, že vlastně to tak hrozné není a přináší řešení. V té chvíli je mé tělo, duše a celá psychika uvolněna a jsem „uzdravený“. Nepřítel – mocnosti musí odejit. O to více pak mohu chválit Boha. O to více jsem Bohu vděčný. Žalm 18 pokračuje : „Hospodin odplatil mi za moji spravedlnost, za čistotu mých rukou mě odměnil.“ Žalmy 18:21 B21 Je to Bůh, který nás ospravedlňuje skrze Krista. Pokud se k němu obracíme s důvěrou ve všech věcech, pak skrze naši víru v Krista se stáváme před Bohem spravedlivými.
(Je otázkou, jak dlouho mi tato vděčnost a především důvěra vydrží. Jak rychle ze mne vyprchá a já se zase více zaměřuji na to co je kolem, než na Krista. Pak přichází opět „náš den bídy“ a my opět voláme.)
I ve chvíli, kdy Boha chválíme, kdy se o něj opíráme, může přijít napadení nemocí. Skutečnou fyzickou nemocí. Občas slyším, že přichází skrze hřích nebo pro něco, čím jsme dovolili nemoci přijít. Slýchávám to většinou od těch, kteří v životě nebyli nemocní. Místo aby byli vděčni za takovou milost, kterou mají, ukazují na nemocné jako na hříšníky. Přitom to tak nemusí vůbec být. Naše nemoc může prostě přijít, i když nedáme žádnou příčimu, aby přišla. Proto radím těm stále zdravým, aby se zdrželi soudů a raději byli více vděčni Bohu za své zdraví. Není to jejich zásluha, že jsou zdraví.
Samozřejmě, že hřích a zvláště dlouhodobý může do našich životů přinést nemoc. Tady to je jasné, co s tím. Tady potřebujeme velké a upřimné pokání. Co však s tím, když nevíme proč nemoc přišla. Nejsme usvědčováni Duchem z žádného hříchu a přesto najednou v době, kdy máme velmi dobrý vztah s Bohem nás srazí nemoc.
(Pokračování příště)