VÍTĚZSTVÍ NAD OKOLNOSTMI
Okolnosti se dají vyjádřit také slovy stavy nebo situace. Pro naši potřebu je můžeme rozdělit do tří typů podle toho od koho pochází:
1. Okolnosti, které jsme si připravili vlastním jednáním. (Tyto okolnosti můžeme ovlivnit svým jednáním, tedy jsme za ně taky odpovědní.)
2. Okolnosti, které pro nás připravují jiní. (Tyto okolnosti se potřebujeme naučit rozlišovat podle toho, zda nám mají prospět nebo ublížit. Dobrého se držme, ale zlé odmítejme)
3. Okolnosti, které vznikají dlouhodobou souhrou mnoha situací a stavů. (Většinou jsou to situace, kterým se nemůžeme vyhnout, musíme jimi projít a nemůžeme je nijak ovlivnit. Můžeme se však naučit jak jimi procházet, abychom mohli jimi projít nezraněni, ale naopak posilněni – vítězně)
Okolnosti, které si připravujeme sami.
Do velkého množství situací, které nás válcují, které nám přináší bezesné noci a dostávají nás do slepých uliček, se dostáváme sami. Asi se tomu nikdy úplně nevyhneme.
Za dvacet let služby jsme měli možnost přímo pracovat a vést jedenáct sociálních pracovníků. Spoluracovali jsme však s několika desítkami. U téměŕ poloviny z nich jsme viděli, že jejich služba je vlastně náplastí na jejich vlastní problémy. Jako by to, co jim nefungovalo v jejich životech, chtěli napravit na životech jiných. Trochu mi to připomínalo křesťany, kteří se snaží za každou cenu sloužit nějak „duchovně“, ale vlastně si tím zakrývají vlastní nevyřešený problém, nějaký hřích, neveřejnou závislost, neodpustění, pocit méněcennosti… . Tak jako u těch sociálních pracovníků, tak i u nich to nakonec vyjde najevo, ale především to přináší mnohem těžší situace a protože slouží jiným tak i těm. Pak odchází z práce nebo ze služby zklamaní a často na dost dlouho se i stáhnou z církve. Vlastně si tuto situaci připravili tím, že neřešili, přehlíželi nebo se báli řešit svou situaci. Je to proto, že věřící nevěří, že ho Kristus může změnit, změnt situaci. Není zde osobní a silný vztah s Bohem skrze Ducha svatého. V podstatě se tím zabývá celý první díl. Jindy se nechají ke službě přesvědčit jinými, kteří neví, jak na tom jsou. Nesmíme mít strach odmítnou. Nemusíme to lidem vysvětlovat, ale musíme přijít blíže a upřímně ke Kristu. Je to naše odpověnost. Když se v takové situaci ocitneme je jen jedno řešení:
“ Pane, Ježíši, odpusť mi, že jsem věci řešil po svém, že jsem přikrýval a neřešil svoje věci. Odpusť mi to. Teď vím, že tě potřebuji více znát, znát tě osobně, plně ti důvěřovat. Prosím, sestup do mého života svou mocí, svým mocným Duchem. Dávám ti tuto situaci do tvých rukou, pod tvou autoritu a budu ve víře očekávat tvé jednání. Děkuji. “
Jak to je, když chodíme Duchem. I v tomto případě se dostáváme do těžkých, neřešitelných situací. Nejednou se mi stalo, že jsem byl do nich přímo vedený Duchem. Nechtělo se mi do nich, ale Duch mne vedl. A nejednou jsem byl ve slepé uličce. Nespal jsem, protože jsem nevěděl, jak z toho ven. Bylo to však pro mé dobro. Takových situacích Duch svatý využíval k tomu, aby ve mne rostlo a sílilo jeho ovoce. Často jsem skrze takové situace musel trénovat sebeovládání, trpělivost, věrnost. Rostla víra a naděje v Krista. A tyto situace trvají dodnes. Nesou velký užitek v mé výchově. A vím, že ještě trvat budou. Nakonec vždy východisko bylo jednoduché. Ale neviděl jsem ho do té doby, dokud jsem vše neodevzdal v plné důvěře do Božích rukou. Často mne to vede k tomu, že potřebuji mít jistotu, že jsem na Boží cestě.
Když taková situace přichází a já vím, že jsem šel Boží cestou, je třeba se ptát: „Duchu svatý, co mne tím chceš naučit?“ Děkovat a radovat se z toho, že Bůh chce, abych se posunul. Je to jeden z důkazů jeho lásky ke mně. V takové chvíli se okolnosti a situace změní, protože se změní můj pohled na ni. Dokáži ji nyní vidět z Božího pohledu a Duch mne skrze ni učí novým věcem. Haleluja.
(Pokračování příště)