(Pokračování)

Každému z nás se stává, že někdy podlehne. Někdo častěji, jiný je již více vycvičený v tom, jak vítězit nad pokušením, nad hříchem. Přesto jsme viděli, že i velcí Boží služebníci a služebnice, skrze které Bůh mocně jednal slovem, zázraky a na jejich bohoslužbách se obraceli tisíce k Pánu, nakonec podlehli pokušení upadli do hříchu a odstoupili ze služby.

Přesto věříme, že můžeme žít život bez hříchu. Že hřích může stále zůstat jen za dveřmi.  Jak je to možné. Hřích je výsledkem nevíry a chození podle těla. Tedy děláme to, co se chce našemu tělu a duši. Duch svatý nán ovšem ústy Pavla nejen zaslibuje, ale i přikazuje: „Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Galatským 5:16 B21. Můžeme si být jisti tedy tím, že pokud se budeme v životě řídit a následovat Ducha svatého, nepodlehneme pokušení a tím nezhřešíme. V tom samém listě se ptá Pavel Galaťanů: „Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?“ Galatským 3:1‭-‬2‭, ‬4‭-‬5 B21. Tady vidíme, že i věřící, kteří chodí Duchem, mohou časem sklouznout do tělesnosti.

Jak se z chození Duchem dostaneme k chození podle těla (a tedy i  pod vládu hřichu):

1. Když jako Galadští zapomeneme na milost, kterou jsme dostali.

Spasení jsme získali z milosti, z víry v Ježíše Krista. Nijak a ničím jsme si spásu nemohli zajistit. Žádným dodržováním zákona, žádnými skutky. Prostě Bůh se rozhodl, že nám udělí milost a dá nám možnost se k němu navrátit. Vše pak má být v našich životech k jeho slávě. Toho však také nejsme schopni, pokud nepřijímáme denně jeho milost a nežijeme Duchem svatým.

Pokud se vracíme k životu z vlastní síly, k zásluhám, abychom se zalíbili  Bohu, nebo se k němu tímto přiblížili. Pokud si tímto snažíme zajistit spasení, vlastně otvíráme dveře hříchu a prokletí. Spoléhat se na své skutky a chodit z vlastní síly a vlastního rozumu ( tedy podle těla) dokazuje naši nevíru v Boží slovo a zaslíbení. Je to pohrdání smrtí Ježíše Krista na kříži a pohrdání mocí z výsosti – tedy Duchem svatým a jeho dílem. Proto se nemůžeme zalíbit Bohu. Dostáváme se do pýchy, protože vlastně říkáme: “ Bože, mi tě nepotřebujeme, my si spásu dokážeme vysloužit vlastní silou a nebudeme se spoléhat na nějakou tvou milost.“ Pak také tak posuzujeme druhé a podle svých měřitek bychom chtěli rozhodovat o tom, kdo je Boží a kdo ne.

Můžeme se z toho dostat?

(Pokračování zítra)