Omlouvám se vám, pokud neznáte slovo štekle. Jsou to prostě podpadky. (Německy.) Vysoké podpadky. Většinou se tak u nás označují tenké i pořádně masivní podpadky u dámských bot. Jsou období, kdy se jejich tvary a výška mění podle módy, ale v každé době upoutají pozornost žen vysoké a tenké „jehly“ společenských lodiček. Sestry neradujte se, dnešní řádky nebudou o módě.

Jako děti jsme se rádi bavili tím, že jsme se hrabali ve skřiních rodičů. Samozřejmě za jejich nepřítomnosti. Tak se stalo, že jsem si zkoušel obout do máminých lodiček, které byly na pořádných šteklích. Nemohl jsem v nich stát natož udělat krok. Na rozdíl od mé sestry, jsem hned padal do předu. Sestra však se samozřejmou přirozeností ženy v nich lehce vykračovala, zatím co já se na zemi divil, jak v tom může někdo vůbec chodit.

Co jsem slyšel nářků  na bolest nohou, když se máma nebo sestra vrátili domů, po několika hodinovém nošení takových bot. A nešlo jen o boty, ale také o nejrůznejší výkřiky módy, díky nimž často tělo trpělo. Táta jim pak říkal:  „parádo trp“.

Cenou za to, že se chci líbit jinýn, nebo se snažit vypadat jako oni, být IN nebo na sebe upozorňovat, je utrpení. Trápení. Je to především proto, že se snažím svoji tělesnou přirozenost nepřirozeně vtěsnat nebo nějak upravovat….

V duchovnim světě je to podobné. Pokud se chci lidem stále líbit, pokud se stále s někým porovnávám, pokud chci vyniknout nad jiné, určitě to přináší trápení a trápení. Protože se stále přetvařuji, stavím se do rolí, které mi nejsou vlastní, jsem stále ve střehu a přemýšlím o tom, co si o mne myslí jiní. Nemohu sedět na dvou židlích. Nemohu se chtít zalíbit lidem i Bohu. Pokud se však chci zalíbit Bohu, nepotřebuji se přetvařovat. Nepotřebuji vypadat lépe, než to ve skutečnosti je. Nepotřebuji vypadat jako druzí a dokonce se nepotřebuji snažit nad druhé vynikat.  Bůh stejně zná o nás pravdu a miluje nás i přesto jací skutečně jsme. Není důležité co si myslí lidé, ale jak nás vidí On. Navíc být skutečný, nepřináší trápení a únavu jako chození na šteklích.