Jsou chvíle, kdy se začnu ptát, jak dlouho se mám zabývat lidmi, kteří neslyší Slovo, jejichž život, přestože říkají, ano věřím, stále žijí podle svého, kteří zneužívají lásky a dobrotivosti druhých. Není to každý den. Není to ani jednou za měsíc, ale někdy tyto chvíle přichází. Většinou v těžkých chvílích, do kterých mne přivede služba lidem. Pak se ptám, jestli to má smysl. Pokud takové období trvá déle, pak přichází dalši otázka. Jsem vlastně na tom správném místě? Nemám sloužit jinde, jinak a především jiné skupině lidí?

Možná se dostáváš občas do stejné situace. Možná si kladeš stejnou otázku. V takových chvílích mne Bůh pomáhá pochopit jeho milost a milosrdenství. Vede mne zpět, abych viděl, jak jednal on. Jak jednal a jedná se svým národem. Kolikrát ho zradili. Kolikrát na něj zapomínali. Kolikrát to vypadalo, že již přestal být jejich Bohem a odešel od nich. Kolikrát se chovali tak, že by se jich jako Otec musel zříct a zanevřít na ně. Ale nakonec zjistíme, že i v takových chvílích měl s nimi dobré úmysly, i když byl nahněvaný. Stále k nim posílal své Slovo, skrze proroky, stále je volal k sobě a měl pro ně připravená svá požehnání, stále otevřenou náruč pro připad, že by se chtěli vrátit. Byl vždy přpravený přijmou ty, kteří se k němu obrátili, i když před tím od něho utekli nebo ho zrazovali. Čekal a připravoval jejich cestu. Připravoval pro ně i pro nás cestu milosti zkrze Krista. Ulehčil jim obětí na kříži cestu k němu samotnému.

Pracoval s nimi ve všech generacích a po genrace připravoval spásu. My sice žijeme jen ve své generaci, někdy máme milost zakusit na chvíli tu budoucí a setkat se s tou minulou, ale proti Bohu to je jen zrnko písku v poušti. Přesto můžeme v čase, do kterého nás Bůh postavil jednat se stejnou láskou a milosrdenstvím a trpělivostí jako on. Vždyť jsme jeho spolupracovníci „Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste (oni jsou) Boží pole, Boží stavba“ 1 Korintským 3:9 CSP . Ano ve své generaci jsme Božími spolupracovníky na jeho díle. Prožíváme stejné věci, jako Bůh. Někdy se nám smějí, otáčí se k nám zády, neposlouchají rady, říkají ano a dělají ne, zrazují nás, ale také přichází ke Kristu, slouží mu…. Právě ve službě své generaci dokážeme pochopit vellikost Božího srdce. Kde my nejsme schopni odpouštět, on, přestože dal lidem více než my, odpouští. Tam, kde nám dochází láska pro nevděk a zradu, tam on ji má stále dostatech, přestože dal svůj život. (Nebo právě proto?)

Nemusíme ani chodit k druhým. A co já a mé zrady, neposlušnost a jeho trpělivost, milosrdenství, milost a láska ke mně.

Při pohledu na sebe, si uvědomím, že to smysl má. Tak se zase postavím a jdu dál tam a k těm, ke kterým mne posílá. Vždyť jsem přece jeho spolupracovník na jeho díle. A ty?