(Pokračování)

Nespokojenost má několik kořenů:

1. Pýcha. Pýcha se nespokojí s ničím menším než s uctíváním sebe samotné. Pokud se jí toho  nedostává je nespokojená. Projevuje se to kritickým pohledem na všechno, co dělají druzí. Není možné pro ni se stotožnit s jiným názorem, než jaký má ona. Není pro ni možné se podřídit a přijmout ani stejný názor, pokud nevyšel z ní. Z toho plyne veškerá její nespokojenost ať v zaměstnání, doma v církvi a dokonce i při zábavě. Většina cestovatelů ze zaměstnáni do zaměstnání, z církve do církve je právě postižena tímto druhem nespokojenosti. Hledají zaměstnání podle svých představ a postavení v něm, podle svého ohodnocení sebe sama, které je vždy mnohem vyšší než odpovídá skutečnosti. To platí také na způsob vedení života v církvi a dokonce i rodiny. Je schopná dlouhodobě vydržet jen tehdy, když vše kolem ní bude jen podle ní. Považuje se za něco výjímečného a dožaduje se i výjmečného postavení a zacházení. Pokud nevede a nehraje prim, pak je nespokokená  ale i toto dlouho nevydrží, protože se začne ohlížet a vidí, že jsou další vedoucí…  Takových pyšných nespokojenců – cestovatelů, jsme zažili desítky.

2. Závist. Závist je až životu nebezpečná. Závist dokáže i zabíjet. Závist dokáže závidět všechno. Majetek, úspěch nebo požehnání, obdarování, pozornost, postavení, přátelstvi… Proč on, proč ona, proč oni a ne já. Závist začíná často u slůvka proč. Buď se považuje, za nedoceněnou – já taky pracuji stejně jako oni, možná i více, tak proč oni a ne já, já nejsem horší než ostatní, tak proč oni a ne já, já jsem byl nejvíce ochotný, tak proč ne já, ale oni. V každém sboru, do kterého jsme byli poslaní, jsme narazili na tuto závist. Ať již, že některý z kolegů nám záviděl přízeň, nebo přišel ihned některý sborovník a vysvětloval, jak se na něho vždy zapomínalo při rozdělováni odpovědností a on přitom vždy věrně stál za pastorem, byl ten jediný, kdo ve sboru pracoval… na konci dodal, že věří, že nejsme tak nespravedliví jako ti předchozí. Závist používá i druhou stranu. Tedy nárok, protože je nejpotřebnější, nejchudší, nejnemocnější, nejslabší, prostě největší chudinkou. Říká si: ti sousedé stále něco dostávají, kupují a přitom toho mají dost, proč nám nikdo nic nedá, není s námi, proč jen my nejsme požehnaní, to není spravedlivé, vždyť my jsme ti potřební. Oni si kupují zbytečnosti a já nic nemám… Závist si dokáže vždy zdůvodnit, proč touží a chce věci druhých. A i když je dostane, stejně se nestane spokojenou, protože je stále co závidět. Závist rozbíji vztahy v rodinách, v církvi, v zaměstnání, všude a pokud se s ní v čas nejedná stupňuje do takové míry, že začne dělat naschvály, intriky, pomluvy, přináší rozbroje a může se uchýlit k vraždě. Závist vyhání ze společenství do samoty, protože ve společenstvi se nezaměřuje na lásku a vztahy, ale jen pozoruje, co kdo má více než ona. Pokud to uvidí, pak se nedokáže soustředit na nic jiného. No a vždy je co vidět. I když dostane to, co závidí, stejně je dál nespokojená, protože nedokáže vidět, co dostala. Její oči jsou zaměřené jen na to, co mají druzí.

3. Žárlivost. Žárlivost je na první pohled podobná závisti. Žárlivost může žárlit také na vše. Rozdíl je v tom, že žárlivost touží něco vlastnit jen a jen pro sebe. Věci i vztahy. Závist touží po tom, co mají druzí, chce mít stejné nebo podobné, ale žárlivost ty věci druhých chce vlastnit. Nechce mít stejné, ale chce vlastnit přesně tu konkrétní věc, vztah, člověka a nechce, aby to nebo je měl někdo jimý. Stejně jako u závisti dokáže dojít i k vraždě, aby se stala jediným majitelem.  Pokud někomu závidím postavení, závist se spokojí s tím, že získá stejné postavení někde jinde. Žárlivost ne. Ta touži po tom konkrétním vašem postavení a dělá vše, aby ho získala. Nebo se uvnitř užírá, ale stejně to vyjde dříve nebo později najevo. Žárlivost je mnohem nebezpečnější než závist. Jeji myšlení často funguje na: když to nemohu mít já, tak nikdo.

4. Nevděčnost. Nedostatek vděku provází všechny předchozí kořeny nespokojenosti. Nevděčnost je tmavou rouškou na očích. Nevděčnost je slepá k tomu, co všechno jsme již obdrželi. Projevuje se především tam, kde je závist, ale i pýcha. Nevděčnost je také nedostatek důvěry tam, kde k tomu nemáme důvod. Dokážeme možná projevit díky a vděčnost ve chvíli, kdy něco dostaneme, kdy nám někdo pomůže, ale ta se ztrácí ihned, když se dostaneme opěk do nedostatku. To, že nám někdo předtím pomohl pro nás není dúvodem k důvěře, že se nemusíme strachovat, ale jen cestou k tomu, abychom si po něm opět vyžadovali pomoc. Když ji nedostaneme, zapomínáme, že nám někdy pomohl. Naše vděčnost je pryč. Pro mnoho lidí, které potkávám je vděčnost něco, co rychle pomíjí. Vydrží jen do prvních starostí a problémů. Nevděčnost probouzí závist i žárlivost: proč se věnujete jiným, když já potřebuji pomoc. Nikdy mi nepomáháte. Kde jste byli, když jsem potřeboval pomoc. Kolikrát slyším tato slova právě od lidí, kterým bylo nejvíce pomáháno. Vypozoroval jsem, že čím více pomáháte, ať již v jakékoli oblasti života nevděčným lidem, tím více roste jejich nevděk a s ním i závist a žárlivost a tím i stálá nespokojenost.

(Pokračování příště)