Co je moudrost? Jednoduchá odpověď, kterou dostávám je, že moudrost je bázeň před Hosppdinem. Tedy jejží počátek. Podle Přísloví 9:10. U Jakuba čteme o moudrosti toto: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti. Máteli však v srdci hořkou závist a soupeření, nechlubte se a nelžete proti pravdě. To není moudrost sestupující shůry, ale pozemská, duševní, démonská. Vždyť kde je závist a soupeření, tam je zmatek a kdejaká špatná věc. Moudrost shůry je především čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nepochybující, bez přetvářky.“
Jakub 3:13-17 CSP Z Jakubových slov a nejen z nich, vychází, že moudrost je uskutečněný výsledek našeho myšlení. Pokud naše myšlení je cele zaměřené na Boha a jeho vůli (bázeň před Hospodinem), pak se dá předpokládat, že u takového člověka se projeví jednání, které budeme posuzovat jako moudrost ( moudrost s hůry). Pokud naše myšlení je zaměřené jen na nás, pak se začne projevovat moudrost pozemská, duševní, démonská.
Jestli je člověk moudrý od Boha nemůžeme posuzovat podle toho jak mluví, protože samotná slova ještě nejsou moudrost, ale podle toho jak žije a jedná. To je zřejmé z toho, jak Jakub popisuje oba druhy moudrosti. Rozděluje je podle viditelného ovoce, které nesou. Často hledáme moudrost ve slovech lidí. Děláme tady chybu. Vrací mne to k tomu, o čem jsem psal v posledních zamyšleních: „Buďte však těmi, kdo slovo činí, ne buďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe.“ Jakub 1:22 CSP Mnoho z nás hovoří slova, která slyšela v kázáních, četla v Písmu a vypadáme moudře a dokonale, ale pro ty, kteří nás znají a ví, jak žijeme, jsme k smíchu. Proč? Protože jsme jako čuník, který druhým mluví o tom, jak důležité je žít v čistotě, nebo poskakující vrabec, který hovoří o tom, jak se má správně chodit, krok za krokem. Dokonce věříme tomu, co říkáme, ale lžeme tím sami sobě, protože kdybychom tomu věřili, pak to žijeme. Jsme oklamáni sami sebou. Jsme schopni nakonec uvěřit, že jsme moudří a svatější než ti, ke kterým ta slova mluvíme a máme je právo poučovat. Právě takovou moudrost považuji za démonskou. Neboť jí pohoršujeme lidi kolem sebe a místo abychom jim byli svědky o Kristu, odvádíme je od něj. Poskvrňujeme tím i Kristovu nevěstu, jeho církev. Mezi démonskou moudrost mohu zařadit také žalování na bratry a sestry v modlitbách, žalování k Bohu, žárlivost a pod. Často se skrývá za to, že víme, co si druzí myslí, stojí na tom, že chce ovládat druhé a vyvyšovat se nad jiné. Vede sebe nebo druhé do pýchy.
(Pokračování příště)