Bůh je duch, (Jan 4:24),  ale má také duši. „Učiním si mezi vámi příbytek a má duše si vás nezoškliví.“ Leviticus 26:11 CSP Jeho duše i nenávidí (Žalm 11:5, Izajáš 1:4, …), smilovává se – ustrnuje se (Soudců 10:16), mohl bych vyjmenovávat další stavy Boží duše   jako pomsta, radost, ale také Ježíšova unavená duše až k smrti…

Bůh zná naše stavy, naši duši. O Ježíši je napsané toto: „On se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech“. 1 Petr 2:22 CSP  A a na jiném místě se dovídáme, že byl také pokoušen: „Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.“ Židům 2:18 CSP

Nikdo nemůže pomoci druhému a nedokáže ho chápat pokud sám neprošel stejným trápením, stejnými situacemi. Ježíš jimi prošel. „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“ Židům 4:15 CSP
Pkud by neměl duši, pak by nechápal, ale ví, čím procházíme. Pokud by neměl duši, nemohl by nám být vzorem v tom jak obstát.

Bůh má nejen duši, ale je plný emocí. Proto se s námi může radovat, ale i plakat. Když k němu přicházíme, pamatujme, že je plný citů, sice také hrozný v hněvu, ale i vášnivě milující.  Není automatem na milosrdenství, přestože je plný milosrdenství, není automatem na odpuštění,  přestože odpouští, není automatem na spravedlnost, přestože je spravedlivý, ale je milujícím Otcem jemuž můžeme říkat Tatínku, aspoň ti, kteří se k němu s důvěrou obrací.