„On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů.“ Koloským 1:13-14 B21
Je to Bůh, který to vše dělá. Jak to dělá? Skrze Ježíše, který na kříži vzal naše hříchy na sebe. Vírou, která ovšem opět není z nás, přijímáme toto předání našich hříchů na něho, na Ježíše. Tímto způsobem jsou nám hříchy odpuštěny a otevřená cesta k tomu, aby Bůh nás mohl přenést do království svého Syna. Jak to však bylo před ukřižováním a z mrtvých vstání Ježíše. Víme, že ve starozákonní době, lidé přinášeli zvířecí oběti za svůj hřích. I za hříchy celého národu. Bylo to Boží nařízení, které Bůh osobně předal Mojžíšovi. Přesto můzeme číst v knize Izajáše toto: „K čemu jsou mi všechny ty vaše oběti? praví Hospodin. Mám už dost beraních zápalů i sádla tučných dobytčat. Krev býků, kozlů a beránků mi není příjemná. … umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, jež jste páchali. Přestaňte jednat zle – Potom to můžeme spolu probrat, praví Hospodin: Jsou-li vaše hříchy rudé jak šarlat, zbělají jako sníh. Jsou-li jak purpurová látka, budou jak vlna beránčí.“
Izaiáš 1:11, 16-16, 18 B21
Tady Bůh hovoří o pokání, ale také o tom, aby k němu přicházeli a probrali to s ním. Ujišťuje je otom, že jejich pokání, jejich odvrácení se od špatného jednání je dostačující k tomu, aby jim bylo odpuštěno, když mu budou důvěřovat a přijdou k němu samotnému požádat o oduštění. Izraelité ale nepřicházeli. Raději se dál vyžívali ve špatnostech a pak šli a dávali v chrámu oběti, aby se z nich vykoupili. Nebylo tam pokání. Byl to obchod, byl to pouze obřat. Podobně můžeme jednat i dnes. Ponechávat si hříšnost, ale na druhé straně přiznávat hřích a žádat o odpuštění, ale bez pokání. David a pár jedinců v každé době to pochopili. I David zhřešil a jeho hřích byl těžší něž hříchy mnohých z nás. Přesto neběžel obětovat nějaké zvíře, ale přišel k Božím nohou
a činil pokání. Měl smělou důvěru se s tímto odevzdat do Boží spravedlnosti, protože znal Boží srdce. Chodil Duchem, proto padl před Bohem na zem. Šel k němu samotnému, bez prostředníka : “ Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Poté, co za ním přišel prorok Nátan kvůli jeho poměru s Batšebou. Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý, oprávněn jsi mě odsoudit! Vždyť nesu vinu už od narození, hříšný jsem od svého početí. Ty však jsi od počátku toužil po věrnosti, už v lůně matky učils mě moudrosti. Yzopem očisti mě a budu zas čistý, omyj mě a budu bělejší než sníh! Dej mi zas uslyšet radost a veselí, mé údy zlámal jsi – kéž znovu tancují! Od mého hříchu kéž svou tvář odvrátíš, všechny mé viny kéž odstraníš! Stvoř ve mně, Bože, srdce ryzí, v mém nitru obnov ducha stálosti. Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi! Navrať mi radost ze své spásy, ušlechtilým duchem mě posilni.“ Žalmy 51:1-14 B21
A Bůh mu odpustil i bez zvířecí oběti.
Bůh měl a má moc nás přenést ze tmy do světla ze smrti do života. Určitě se najde výklad, proč to mohl udělat s Davidem. A možná, že by jich bylo více. Prostě neznáme Boží cesty, jeho nadčasovost, ani nejsme shopni obsáhnout jeho myšlení, milosrdenství a jeho lásku i Kristovu oběť a její velikost a dalekosáhlost do budoucnosti i minulosti. Ano. David z Ducha věděl o Mesiáši. Davit věřil v jeho z mrtvých vstání. Vždyť sám, o tom přinášel proroctví v žalmech. Osobně to já vnímám, že to ale bylo především mezi srdcem Boha a srdcem Davida.