Věřím, ale… čim dál více toto od křesťanů slyším. Sice mi to Bůh řekl, ale…, vím od Boha, že to mám udělat, ale…, Bůh mi to zjevil, ale… . Za ale si mohu dosadit mnoho slov, mnoho překážek, mnoho situací, mnoho pocitů… Čím více ale, tím větší ztráta síly.

Mít zjevení, věřit, vědět a znát stále neznamená, že jsem schopen dělat a žít podle toho, co vím, čemu věřim a v čem mám zjevení. Proto mnoho věcí jsme schopni učit nebo kázat, ale ne žít. Dokonce víme jak a jsme to schopni naučit jiné, ale…

Zdá se nám to nepochopitelné, a jsme zklamaní zvláště, když to zjistíme u lidí, kteří jsou pro nás vzorem nebo se s tím setkáme u sebe. Co s tím? Naučil jsem se, že bez boje a naděje nejde nic posunout. David jednou nešel do boje a skončilo to hříchem s Batšebou a pokračovalo to zosnováním smrti jejího manžela. Mnoho z nás nechce bojovat. Chtěli  bychom mít klid v sobě i kolem sebe. Skutečnost je však jiná. Asi jste se setkali s tím, že jste se začali modlit za někoho a téměř okamžitou reakcí je konflikt s ním. Je to boj o to, jestli vytrváme nebo to vzdáme. Můžeme být unavení, nemít sílu bojovat. To se může stát a také se to stává, ale neměli bychom ztrácet naději. Naději, že i když teď nemám sílu bojovat a jsem unavený, je tu Kristus, který nejen je schopen, ale také mne uschnopní dále bojovat a nejen může být, ale bude mojí silou. Možná v tom je ten rozdíl. Nestačí věřit, mít zjevení, vědět, že Bůh může dělat nemožné, ale věřit, že nemožné udělá. Myslím, že v tom je síla naděje a víry.