Víra je důležitá pro mocné působení i mimo naše slova. Vidíme z Písma i života s Kristem, že dalším působením je konání skrze nějaké úkony. Někdy je slovo doprovázeno nějakým činem Ducha svatého skrze nás , někdy koná skrze nás i beze slov.  Příkladem je Mojžíš a jeho hůl. Udeřil do Nilu a z vody se stala krev, vztáhl hůl nad moře a rozdělil ho. Jinde hodil kus dřeva do hořké vody a dala se pít. Podobně jiní. Eliáš použil plášť, aby rozdělil řeku, po něm Elíša udělal to samé, také hodil dřevo na vodu v místě, kam dopadla na dno železná sekera. Ta pak vyplavala ze dna na povrch. Duch svatý skrze Izajáše vyléčil krále tím, že mu položil na hrudník hrst fíků. Ježíš dotekem křisil mrtvé, apoštolové vkládali na lidi ruce a lidé byli uzdraveni, skrze Pavla Duch svatý uzdravoval a vysvobozoval šátky, kterých se Pavel dotkl. Mohl bych toho hodně uvádět. Jde o úkony, které máme dělat, a ke kterým nás pudí Duch svatý. On to pak použije k tomu, aby oslavil Krista svým mocným jednáním. Jako u samotného slova jde i zde, o to překonat strach z toho, že se nic nestane. V této oblasti jsme lehce napadnutelní zlým. Proto potřebujeme mít stále ujištění o přítomnosti Ducha svatého v nás. Člověk nemusí mluvit, aby se uvolnilo mocné působení, stačí udělat to, co má. U každého člověka jedná Bůh jinak. To nejhloupější je si myslet, že když budu dělat přesně to, co udělal některý z Božích mužů, že se automaticky stane nějaký zázrak, že tím donutím Ducha svatého jednat. Podobně je to se samotnými věcmi. Hůl sama o sobě je holí. To, co se s ní nebo skrze její používán děje, je Boží dílo. Věc sama o sobě je jen věcí. Neoslavujme a neuctívejme a nehledejme moc u  Božích nástrojů (včetně člověka), ale Boha samotného.  Neexistuje spouštěč zázraků. Neexistuje spouštěč Boží moci. Je to pouze na Duchu svatém, on pracuje a jedná, jak on sám chce. Nemůžeme ho k ničemu nutit ani ničím donutit, aby jednal podle nás. Je to vždy na něm. Na jeho rozhodnutí. Jsme to naopak my, kdo jsme nástroj. Když jsme předělávali jednu část chaty, pořidil jsem si dvě různá kladiva. Jedno mělo dřevěnou rukojeť druhé železnou. Z té dřevěné mi občas kladívko spadlo a já to musel opravovat. Navíc jsem měl strach, že tak mohu někoho zranit. Také klouzalo v ruce a když jsem s ním musel dělat několik hodin v kuse pracovat, udělal se mi na ruce puchýř. To se železnou rukojetí bylo sice o něco těžší, ale mnohem bezpečněji se s ním pracovalo. Také rukojeť seděla v ruce tak, že se mi žádný puchýř nikdy neudělal. Co myslíte, jaké kladívko jsem používal nejčastěji? Podobně jsme na tom i my. Jen na rozdíl od kladívek se můžeme rozhodnout jakým kladívkem chceme být. Je na nás jestli se Mistru z nás udělá na ruce puchýř nebo mu padneme akorát do ruky a budeme nástrojem, který pracuje s Mistrem v jednotě. Žádný nástroj nemá moc, dokud ho člověk nezačne používat. Moc není v kladívku, i když se s ním dá zatlouct hřebík, ale v ruce, která ho drží a používá.  Tak i skrze nás se nemůže projevovat mocné Boží působení, dokud nás ve své ruce nedrží Duch svatý a nezačne nás používat. Přestaňme chtít být rukou. Radujeme se, že můžeme být kvalitním (on je tou kvalitou v nás) nástrojem v jeho rukou.