Slíbil jsem, že se budu zamýšlet nad dalším tématem, který sice není tak třaskavým jako křest, ale také dokáže do krve rozhádat věřící. Tím je Večeře Páně. Nebo také, jak o ni hovořila prvotní církev hody lásky. (Juda 1:12) I když tyto hody lásky nebo-li Večeře Páně (VP), nejsou předmětem velkých sporů, přesto některé církve ji mají za spásotvornou nebo tvrdí, že jejim přijímáním přijímáme tělo Kristovo. I zde je mnoho sporů o tom, jak ji provádět, jak často a co pro nás má znamenat. Když však vezmeme v úvahu slova samotného Ježíše a obyčejný „selský“ rozum, který jsme dostali od Boha, je lehké pochopit význam Večeře Páně. „A vzal kalich, vzdal díky a řekl: “Vezměte to a rozdělte mezi sebe. Neboť vám pravím, že od této chvíle již nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.” Pak vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim se slovy: “Toto je mé tělo, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.” A právě tak vzal po večeři kalich a řekl: “Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás vylévá.“ Lukáš 22:17-20 CSP
Sám Ježíš říká, že to máme činit na jeho památku. Zde není nic řečeno o tom, že bez pravidelného vykonávání nebudeme spaseni, ani to, že bychom tím přijímali skutečné tělo Krista. Říká, že to máme dělat na jeho památku. Důležitou je také odpověď na otázku kdy to máme dělat. Dovídám se to v 1.Korintským v jedenácté kapitole. Jedná se o společnou večeři. Věřící se scházeli ke společné večeři tak, jako večeřel Ježíš s učedníky. Tím si chtěli připomínat památku. Ovšem mnozí to nepochopili a udělali si z toho sobecké hodování. Tedy VP je důležitá, když se sejde společenství věřících. Je těžké se dělit o chléb sám se sebou. Pít společný chalich sám se sebou. VP má smysl pouze, když se sejdou aspoň dva učedníci Kristovi. O čem vlastně je? Proč Ježíš říká, že to máme dělat na jeho památku. VP předcházelo Ježíšovo mytí nohou učedníkům. Jasně jim dal najevo, co je to být jeho služebníkem. Podobně je to s památkou na něho. Co si máme VP připomínat. „Toto je mé tělo, které se za vás dává“. Jak lidé poznají, že jsme Kristovi? „Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce.“ 1 Petr 1:22 B21 Ano, že se vroucně milujeme. Když si připomínáme to, že Ježíš za nás vydal, připomínáme si i to, že se máme vydávat jedni za druhé. „…a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť příjemně vonící Bohu.“ Efeským 5:2 B21 To je to, co si lámáním chleba připomínáme. Ježíš zná naše slabosti, naši náchylnost k nelásce a sobectví, tak chce, abychom si připomínali, co pro nás obětoval. Abychom si to připomínali právě v době, kdy jsme spolu, když se scházíme. Copak já nemohu odpustit bratru, když sám Ježíš za něho zemřel stejně jako za mě? To je to Pavlovo: Ať každý sám sebe prověří, než bude jíst z toho chleba a pít z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije, aniž by si uvědomoval, že jde o Pánovo tělo, takový jí a pije své vlastní odsouzení. To proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných, a mnozí dokonce umírají.“ 1 Korintským 11:28-30 B21 Pokud si uvědomuji, že za mne i za mé sourozence Ježíš umíral na kříži, pak nemůžu dál držet neodpuštění vůči druhým, mé soudy jiných se mi stanou trnem v oku a musím je vyndat a zanechat jich… pokud si to neuvědomuji, nemohu zvěstovat památku Kristovu. Je to pak největším pokrytectvím a sobectvím. Milováním jedněch k druhým zachováváme nejlépe památku toho, že Ježíš zlomil své tělo za nás. Pak to můžeme vyjádřit i lámáním těla – chleba mezi sebou.
Když se nad tím zamyslíme, má to ještě další hlubší význam. Kdo je tělo Kristovo? Přece my církev. Sourozenci Kristovi. Pokud se za nás lámalo tělo Krista, pak i my, jeho tělo, se máme lámat jeden za druhého. I to tím, že lámu chléb s polečně s bratrem, sestrou, vyjadřuji, že i já jsem ochotný se lámat za něj. To je projev lásky Kristovy mezi námi.
(pokračování příště)