(Závěr)
Pokud si odpovíme na otázku jestli je křest spásotvorný nebo není a já jsem přesvědčen z Písma, že není, pak nám to pomůže odpovědět na další sporné otázky. Teď začnu od shora. Pokud je křest krokem, který symbolizuje naši víru, pak je to o mé víře a ne o víře rodičů nebo těch, kteří mne nechávají pokřtít bez mého vědomí. Někteří rodiče si myslí, že zachránili věčný život svým dětem, když je nechali jako novorezeňata pokřtít. Pokud tomtak berou, tak budou jednou zklamaní. Něco jiného je Bohu dítě odevzdat s vědomím, že mu patří a nám je pouze svěřené do výchovy do doby než samo se vydá Kristu. Pak je na nás, jak dítě povedeme ke Kristu a jsme odpovědni, ža to, že jsme mu v tom byli sami příkladem. Někdo může namítnout, že právě toto má na mysli a dokazuje tím, že dítě nechává pokřtít. Pak však by se dítě stejně muselo samo ještě jednou rozhodnout a nechat se pokřít. Křest je osobní rozhodnutí a má sybolický význam jen tehdy, když jsme k němu dovedeni skrze víru v Ježíše Krista. A to se může stát až v době, kdy si to můžeme uvědomovat a sami o sobě vědomě rozhodovat. Jednoduše, kdy si můžeme říct: „chci se nechat pokřtít“. A to novorozeně nemůže.
Křest ponořením nebo pokropením (nemyslím tím jen kropenkou). Pokud se jedná o symbolické vyjádření toho, že spolu s Kristem umírám, pak neumřu, když mne někdo pokropí vodou, ale když se ponořím celý. Opět mohu namítnnout, že se mohu utopit, i když se neponořím celý. Stačila by hlava… jde, ale o vyjádřeni, ze umírám cele, že umírám starému životu. Myslím, že ponoření to lépe vyjadřje. Ovšem tam kde není dost vody…, kde je ji málo i na pití, ..? Myslím, že podle okolností toto symbolické vyjádření může probíhat různě. Především jde o to, abychom skutečně opustili svůj starý život a jeho cesty a vydali na cestu Ježíše Krista. A nějakým způsobem to také symbolicky vyjádřili před světem i nebem.
Pro mnohé církve se nově obrácený stává právoplatným členem společenství až po křtu. Je to jejich rozhodnutí, pokud mají tuto podmí ku ke členství v jejich křesťanském společenství. Písmo o tom nehovoří. Stáváme se tělem Kristovým vírou v něho. Když jsme omyti jeho krví od svých hříchů – jeho prolitá krev nás spojuje. Díky tomu jsme jedné Boží DNA a především, když máme v sobě jeho Ducha svatého. Jen tehdy jsme jeho dětmi a patříme Kristu. Jsme jednou Boží rodinou, tedy jeho církví.
Na závěr bych chtěl opět použít slova z listu Židům: Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál.
Židům 6:1-3 B21
Věřím, že Bůh chce, abychom šli dál. Tak opusťmě spory o tyto věci a hledejme plnost Ducha svatého a jednotu v něm. Vydejme se dál k dospělosti.