Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj…

Ježíš je nazýván Knížetem pokoje. Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje.
Izaiáš 9:5 B21
Jak to jde dohromady se slovy samotného Ježíše? „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“
Matouš 10:34 B21

Na první pohled ne, ale navzájem se tyto verše nevyvracejí.

„Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ Římanům 5:1 B21 Máme pokoj, který přichází z ospravedlnění. Je to pokoj, který vychází z toho, že se nemusíme obávat. Víme, že jsme přijati nebeským Otcem, máme jistotu spasení. Náš pokoj pramení z toho že máme pokoj s Bohem. „Máme to vyřešené.“

To nejdůležitější pro nás však je, že nosíme pokoj v sobě samotných skrze přítomnost Ducha svatého v nás. Pokud přijmeme Ducha svatého, pak v nás přebývá stejný pokoj jako v Kristu. Pokud však přicházíme s tímto pokojem ke světu, střetávají se dva duchovní světy. Svět pod mocí Satana, svět chaosu a nepokoje, trápení, lži a smrti s Božím královstvím a jeho pokojem, radostí, láskou a životem.  Tyto dva světy se nedají sloučit a jsou ve válce. Neustálé válce. Klid, který i v této válce máme plyne z poznání, že ať se děje cokoli, Ježíš již zvítězil a Satan je poražený. Víme tedy, jak tento boj vlastně skončí.  Tomuto stavu odpovídají slova Ježíše o tom, že nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč. Ano, pokoj je nepřítelem pro vládce světa, který potřebuje lidi držet ve strachu, nepokoji a nevědomosti. Ještě více útočí na věřící a právě skrze ty, kteří jsou pokojem a přítomností Ducha svatého nejvíce námi konfrontovaní.  Nespasené rodinné příslušníky, přátele, spolupracovníky…, ale také svévolníky v církvi. I kdybychom nic neříkali, jen naše přítomnost je usvěčduje a oni reagují. Natož, když přinášime meč, jímž je slovo Boží. Ano, Ježíš přišel uvést meč, který naprosto jasně vymezuje Boží a světské. Jeho boj je dán tím, kým je. Náš boj je dán tím, kým jsme v Kristu. Známkou Božích válečníků je právě jejich pokoj a jistota.

Přesto, že toto všechno víme, přichází často do našich životů nepokoj a strach. Stáva se to tehdy, když si necháme naši mysl napadnout satanovou lží, která převrací Boží pravdu o tom, kým jsme, komu patřime a o konečném vítězství, které je pro nás připravené. Další oblastí, pro kterou do našich životů přichází neklid a trápení, je zahledění se na sebe. To je velkou pastí, pro kterou jsme často týráni a žijeme v zajetí chaosu a nepokoje.

Boj uvnitř nás

Pokud prožíváme nepokoj, pak se odehrává boj někde uvnitř nás. Je to podobný boj, jako když přicházíme plni Ducha Božího do prostředí, kde vládne kníže tohoto světa – satan. I uvnitř nás jsou stále místa – v našem charakteru, myšlení, vůli… která nejsou odevzdaná pod autoritu Ducha svatého. Tento střet, který nastává ve chvíli, kdy bychom tato místa měli Bohu odevzdat, vyvolává uvnitř nás napětí, vnitřní boj a často trápeni. Čím dříve vědomě rozhodneme podřídit  naši vůli Boží, čím dříve učiníme rozhodnutí a přijmeme Boží vidění této věci nejen za správné, ale pro nás jako nejlepší cestu, pak se tohoto tlaku zbavíme. Přestaneme se trápit a rozlije se v nás Boží pokoj. Mnohdy to vnímáme jako útok zvenčí. Svádíme to na útok od démonů, ale jde o nás a je to v nás. Podněty, které ukazují na tato Bohu neodevzdaná místa, přicházejí sice zvenčí a skrze lidi kolem nás, ale problém je uvnitř nás. Často bojujeme mnoho let s lidmi, stavíme se proti moci démonů, ale stačilo by jen se poddat Boží vůli. Neodevzdané místo odevzdat pod autoritu Ducha svatého, prosit a rozhodnout se pro jednotu s jeho pohledem a vůlí pro náš život a tak si začít užívat pokoje, který s Kristem přichází do našeho života.

Samozřejmě nepokoj přichází i jako útok z venčí. Je to útok od nepřítele, který začne útočit na naši mysl. Především chce zpochybnit naše postavení Božích dětí. Naši jistotu spasení, naši jistotu ve vztahu s Otcem. Pokud se mu to podaří, pak začneme o sobě a o své víře pochybovat. Pochybnosti pak otvírají cestu strachu, mnoha zákeřným otázkám, které nás začnou svádět k tomu, abychom se začali sledovat, rozebírat…, abychom se zaměřili na to, jak jsme špatní a nedokonalí nebo naopak jak jsme hodni litování, protože nás nikdo nechápe. Ani Bůh. Prostě svůj pohled z Krista přeneseme na sebe a staneme se sami sobě středem všeho. Pokud se do takové situace dostaneme a myslím si, že se tam občas každý dostaneme, pak je potřeba se opět zahledět směrem ke Kristu, naslouchat mu a vyžádat si na něm odpověď na to, jak chce, abychom mu sloužili a pak se zaměřit tímto směrem. Je to jedna z cest, jak přenést pohled ze sebe na Boží záměr, na Boží cesty a tím se vlastně také vrátit na cestu pokoje.

Jak proměnit nepokoj v pokoj

Již jsem napsal, že se jedná o pokoj Kristův v nás, pokoj Ducha svatého, ale také o pokoj, který my sami máme přinášet svým životem – jednáním  všude kolem nás. Jeden pokoj jako přítomnost Ducha svatého. Druhý pak my máme osobně vnášet do situací, vztahů….ten, který je ovocem Ducha svatého v nás. Znamená to, že jedním nás Pán upokojuje, když se ocitáme pod tlakem, v pronásledování, když jsme neprávem obviňováni, když je nám ubližované. Je to pokoj pramenící z úzkého vztahu s Pánem. Je to pokoj od Pána k nám. Ten druhý jde od nás směrem k ostatním. Ten od Pána je dokonalý. Ten náš krok za krokem k dokonalosti teprve roste. Je potřeba rozlišovat tyto dva druhy pokoje, byť za oběma stojí Duch svatý. Můžeme si připadat, že jsme v úplném pokoji a to často jsme, když nás přikrývá Kristus, ale vzápětí jsme schopni přinést místo pokoje do situace nervozitu, chaos a neklid. A to jsme si předtím mysleli, že máme ohledně pokoje vyhráno. Je rozdíl žít v Božím pokoji a pokoj rozdávat.

Pokud se jedná o mne, pak se v případě nepokoje začnu modlit v andělských (ducovních) jazycích. Většinou mi pak Duch svatý zjeví odkud nepokoj pochází. Zda důvod nepokoje je uvnitř mne nebo jde-li o útok z venčí. Podle toho pak jednám. Pokud jde o náš vnitřní, pak skvělým příkladem je Jonáš.

Jonáš věděl, co Bůh po něm chtěl, ale utíkal od svého poslání opačným směrem. Dokonce šel tak daleko, že si s „klidem“ v bouři, která se strhla pro jeho neposlušnost, lehl v lodi do podpalubí a usnul. Jiní strachy nevěděli, co dělat, aby se zachránili, ale Jonáš spal. Měl klid? Neměl? Někdy si dokážeme svoji neposlušnost natolik obhájit, že začneme věřit, že jednáme správně nebo dokonce tak moc nechceme Boha poslechnout, že se smíříme i s možnou smrtí, kdyby přišla ve spánku. Prostě to chceme zaspat. Až se naše vnitřní napětí stane pro nás nesnesitelné, jako útroby velryby, která polkla Jonáše,  potom, co ho námořníci shodili z lodi do moře, aby si zachránili život. Teprve pak, až si sáhneme uvnitř sebe na samé dno, jsme ochotni se poddat, ale často ještě s reptáním. Tímto způsobem života žijeme v neustálém tlaku a v neklidu. Jediným východiskem je poslechnout. Nemusí nás Bůh nikam posílat, stačí, když chce, abychom odpustili, vzdali se nadvlády nad druhými, přiznali svoji chybu a neschopnost, žehnali těm, kteří nám přináší trápení nebo dokonce, abychom se podřídili pod autoritu bratra v církvi. Stačí poslechnout a uznat, že má Bůh pravdu.

„Pojďte a pohleďte na Hospodinovy skutky, jakou hroznou spoušť udělal na zemi. Činí přítrž bojům až do končin země, láme luky a přesekává kopí, vozy pálí ohněm. Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh, vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí!“
Žalmy 46:9‭-‬11 CSP

Uznejme. Stejně jako naše neposlušnost přináši spoušť do našeho pokoje, stejně tak dokáže poslušnost Bohu tuto spoušť obrátit v zelený sad pokoje.  Dokáže učinit přítrž bojům, lámat luky a okřesekávat kopí, ukončit naší vnitřní válku. Jen uznejme, že je svrchovaný nad naším životem, že jen on je „s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův.“
Žalmy 46:12 CSP

Jonáš prožíval tento vnitřní boj. Nechtěl udělat to, co po něm Bůh žádal. A až na samém dně moře, v břiše velryby šel do sebe a  vzdával Bohu chválu a sliboval, že učiní to, co slíbil. Ano, udělal pak to, co po něm Bůh chtěl a šel do Ninive a volal lid k pokání, ale stále s Bohem nesouhlasil, stále omlouval svoji neposlušnost. Dokonce se vymlouval na znalost Boha. Když Bůh po Jonášově volání k pokání, viděl, že se lid v Ninive obrátil a začal litovat svých špatných skutků, pak jim odpustil a odvrátil od Ninive ohlašovaný trest. Tehdy se ukázalo, proč Jonáš utíkal: „Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.“ Jonáš 4:1‭-‬3 CSP
Jonáš chtěl zemřít proto, že se nestalo to, co ohlašoval. Byl ochotný pro svou ješitnost a prorockou pověst nechat zemřít sto tisíc lidí. Neradoval se z jejich záchrany, protože pro něj samotného to znamenalo, že si o něm budou myslet, že je falešný prorok. Nebo si myslel, že je to nespravedlivé, že mají být potrestaní. V tu chvíli mu ješitnost zastřela oči i srdce a byla příčinou celého jeho neštěstí a prožitých okamžiků v útrobách velryby. I nás ješitnost a zahledění se do sebe vede do neustále se opakujícího trápení a nepokoje. Máme pokoj, ale jen na chvíli a to i přesto, že Boha poslechneme až do té doby, kdy se skutečně ztotožníme s jeho vůlí. Jedna věc je dělat věci proto, že nás k tomu Bůh okolnostmi přinutí a jiná proto, že jsme jedno s Bohem. V tom prvním případě pokoj po krátkém čase ztrácíme, protože se ozývá naše tělesnost a cítíme se ublíženě. V tom druhém pokoj zůstává, protože se radujeme z toho, co Bůh dělá. V případě Jonáše se stáváme milostiví a soucitní, pomalí k hněvu, hojní v milosrdenství, a slitováváme se nad zlem. Říkáme si:  jo, to je ono, Bože. Jsme mu vděčni za to, že můžeme být součástí jeho díla, že nás používá a především za to, že s námi pracuje na naší proměně. Je důležité nejen poslechnout, ale také se ztotožnit s Bohem. Být s ním v jednotě. Pak náš pokoj je stálý, protože uvnitř jsme s Bohem v jednotě a neprobíhá žádná vnitřní válka. Recept je jednoduchý, tak jako u všeho. Potřebujeme si uvědomit pravdu o našem nitru. Potřebujeme, aby nám Bůh odhalil naše skutečné pohnutky a proč nejsme Boha schopni poslechnout a ztotožnit se sním. Co to je? Samospravedlnost, ješitnost, zranění, závist, touha po uznáni…. potřebujeme odhalit skutečnou příčinu našeho boje s Duchem svatým v nás. (My bojujeme s ním, ne on s námi.) Činit pokání. Uznat Boží pravdu o nás a odvrátit se od toho, jak smýšlíme nebo cítíme. Modlit se za to, abychom se s ním sjednotili. Nejen poslechli, ale také měli jednotu. Modleme se za poddajné a ochotné srdce před Bohem a pro něho. Nesvádějme všechno na démony. Mnoho nemocí je zapříčiněno právě jen neposlušností a vnitřní vzpourou naši tělesnosti proti Duchu svatému. Buďme Bohu vděčni za vše, děkujme mu, chvalme ho ústy i srdcem. Pokoj s radostí si pak na trvalo u nás najdou příbytek..

Jinak to je, pokud je napadán náš pokoj z venči.

Co je cílem útoků z venčí? Pavel píše korinťanům,  … „abychom nebyli oklamáni od Satana; vždyť jeho úmysly nám nejsou neznámy.“ 2 Korintským 2:11 CSP a Ježíš nám úmysl satana odhaluje:
„Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil;“…..  Jan 10:10 CSP. Cíl je tedy jasný ukradnout, zabít a vyhubit. Satan udělá vše proto, aby ti ukradl víru v Boha a Krista, udělá všechno proto, aby tě zabil, když ti nemůže vzít víru, abys nemohl šířit evangelium a Duch svatý tě nemohl použít, nebo proto, aby vzal víru jiným. Jeho posedlostí je vyhubit vše, co má naději v Hospodina nebo o čem ví, že by naději mohlo mít. Vzít ti věčný život.
Napsal jsem, že jsme v neustálém boji, ale potřebujeme vědět a každý den a chvíli žít ve vědomí, že ten boj je pro nás předem vyhraný: ….“já (Ježíš) jsem přišel, aby měli život – život v plnosti“. Jan 10:10 B21

Satan sice přichází aby zabil a kradl, ale Ježíš, kterému jsme dali život přišel abychom měli život v plnosti. A on Satana na kříži porazil. To je to nejdůležitější. Možná to nevidíme lidskýma očima kolem nás a nevidíme to někdy na našich tělech a životech, ale to nemůže změnit, že je to pravda. Pokud jsme vydali život Kristu, přijali Ducha svatého, pak satan je pod našima nohama a čeká na konečné vykonání rozsudku na něm. Byl již odsouzený:  …“a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen.” Jan 16:11 CSP a čeká na vykonáni rozsudku: „Bůh pokoje už brzy rozdrtí satana pod vašima nohama. Milost našeho Pána Ježíše s vámi.“ Římanům 16:20 B21. Ve zjevení je popsán jak bude vypadat jeho konec: „Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.“ Zjevení 20:10 B21 Kdežto nám, kteří patříme do vítězného týmu, nám patří zaslíbení: „Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. Zjevení 3:21 B21 Kdo vítězí. Kdo stále vítězí. Můžeme nezvítězit? Asi ano, jinak by satan nevynakládal tolik úsilí, aby nás porazil. Je to jako při závodě. Když to během závodu vzdáme, nevyhrajeme. Nejen nevyhrajeme, ale ani se nemůžeme umístnit na některém místě. Nejsme ani mezi posledními, protože jsme to vzdali. Satan chce, abychom to vzdali. Ježíš již udělal vše, abychom zvítězili. Naše vítězství je v tom, že stále běžíme, že to nevzdáváme. Někdy se nám může zdát, že je konec, nemůžeme popadnout dech, zastavíme se, protože nás píchá v boku, někdy začne bolet koleno a říkáme si, že to nedáme, končíme. Ale pak se znovu pomalu rozběhneme a běžíme, protože to nechceme vzdát a chceme doběhnout do cíle. Vítezství je doběhnout. Láska Kristova a přítomnost Ducha svatého nás v takových chvílích, kdy to vypadá na prohru, pozvedá, činí v našich životech zázraky, posilije víru a před oči staví naději. Ubezpečuje nás o tom, že vítězství je  naše. I když si můžeme myslet, že je konec, že jsme to prohráli, přichází Kristus, aby ukázal svou moc a slávu na našich životech. Bůh má moc moc nás posílit v každé situaci (Ři 16:25). V mém i tvém životě. „… Ten (Kristus) vás (nás) bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout.“ 1 Korintským 1:8 B21 Pokud ztrácíme síly v tomto boji, nemusíme se bát, máme toho, kdo nás vždy posílí, i když to vypadá, že přichází na poslední chvíli, v poslední vteřině, ale o to je pak vítězství větší a slavnější. Je o to více oslaveno jméno Ježíš v našich životech. A jde pravě o oslavení a vyvýšení Krista a ne nás.
Popsal jsem, co dělá pro nás Bůh, ale je tu ještě důležitá část, co máme při tlaku a útocích dělat a jak se bránit nebo spíše jak útočit.

Vnější útoky od satana (ať jsou to útoky vedené skrze lidi, situace nebo přímo duchovními mocnostmi) mají na prvním místě u nás vyvolat paniku a strach. Strach ze smrti, strach o děti, rodinu, strach o místo, strach o zdraví, paniku a chaos v naší víře… Má nás to zahnat do kouta. Pak se lehce dopouštíme chyb (právě v takových okamžicích se může stát, že otevřeme dveře mocnostem, aby mohli působit uvnitř nás), zapomínáme na Boží zaslíbení, vzdáváme se a utíkáme. Protože je to boj, nejlepší obranou je útok!!!! (Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Jakub 4:7) Satan a démonické mocnosti jsou nakonec zbabělé a před Kristem a Boží přítomností utíkají. Ať to vypadá sebehůř, musíme se jim postavit. V Jakubovi vidíme i jak: „Poddejme se tedy Bohu…“
1. Buďme za všech okolností Bohu vděční. Vzdávejme Bohu dík, chvalme ho – zpívejme žalmy – vyznávejme mu svou lásku a vděčnost. Vyvyšujme ho. Zjistíme, že když toto děláme najednou situace přestává být tak vážná, jak na začátku vypadala. Najednou začne přicházet do věcí Boží světlo, skrze jistotu, kterou v Bohu máme. A také je to tím, že démoni neradi slyší slova vděčnosti a chvály směřované ke Kristu a Bohu. To je to nejdůležitější z duchovního boje. Vždy jdou první ti, kteří chválí Boha na své nástroje. Pokud to tak bylo, Izrael vítězil. Jejich zbraní byla chvála Hospodinu a spoléhání se ne na zbraně, ale na něho samotného. Proto chodili jen s nástroji, zpívali. Nepotřebovali vojsko a ochranu, jejich ochranou a zbraní byl Hospodin. Boj je Hospodinův.

2. Čti a vyznávej verše Písma. Ty, které zaslibují vítězství například Iz 54:17, ale také verše, které odkazují na to, co čeká satana a démony a mluví o jejich prohře.

3. Bůh nám dal moc svázat a rozvázat. Musíme být zde velmi opatrní. Často nad sebou rozvazujeme moc zlého, když hovoříme negativně o sobě, situacích, zdraví… Svazujeme jeho moc, když mluvíme v očekávání Božích zaslíbení. Když hovoříme vírou o tom, co ještě nevidíme, jako by to už bylo. (vítězství, uzdravení, vysvobození, požehnání ve všech oblastech života) Naše ústa mají obrovskou moc. Tyto věci pak přicházejí do našeho života a musí ustoupit to, co připravoval pro nás satan. Nemůžeme ho svázat, ale můžeme svazovat jeho moc nad našimi životy a životy jiných. To vše ve jménu Ježíš. Neboť pouze v tomto jménu je moc. „…a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. Tu uplatnil v Kristu, když jej vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím.“ Ef 1:19-21

3. Neboj se! Neboj se, jen věř. To nám na mnoha místech přikazuje Bůh. Nejen přikazuje, ale nás tím povzbuzuje, abychom povstali. „Hospodin odstranil rozsudek nad tebou, odvrátil tvého nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je ve tvém středu, neboj se již zlého.“ Sofoniáš 3:15 Strach má velké oči a satan to ví. Proto buďme smělí, „pojďme směle vzhůru a obsadíme ji (zaslíbenou zemi)“ to jsou slova Káleba, když mluvil o Izraeli. Strach zahání na poušť, smělá důvěra v Hospodina do zaslíbené země.

Závěr.

Co dodat na závěr? Jednu něděli jsem hovořil s bratrem, který měl velmi dlouhou a dramatickou cestu k Pánu, stejně tak jako jeho začátky duchovního růstu. Řekl mi, že ho po celou dobu držela slova, která jsem mu někdy na začátku řekl: „Když to Bůh s tebou začal, tak to také dokončí. Věř.“ Ta slova často držela i mne, když jsem čelil útokům a neuměl jsem se bránit. Věděl jsem a měl jistotu, že mne Bůh v tom nenechá, že přijde vysvobození, že uvidím vítězství. Proč? Protože za mne dal to nejcenější, svého Syna. Má hodnota v jeho očích byla vyrovnaná hodnotou oběti. Měl jsem jistotu, protože proč by mne jinak k sobě zavolal a dal i milost uvěřit? Aby mi pak nepomohl, když jsem padal? To jsem nemusel uvěřit, ale on mi tu milost dal a dal  mi i víru. Díky a sláva Bohu, sláva jeho Synu Ježíši a Duchu svatému.
Svůj poklad, Ducha svatého, vložil do nás, do hliněných nádob. Jak málo stačí na to, aby člověk skončil. Fyzicky nebo psychicky, přesto vítězíme. I když to vypadá, že nějakou bitvu prohráváme nebo dokonce prohrajeme, nakonec slavíme slavné vítězství spolu s Kristem. Je neuvěřitelné, co všechno v něm dokážeme vydržet.
Pavel v 2. listě Korintským píše slova, která přijal od Pána:  “ …ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘ (2:9)

Tato jistota je důležitá pro náš pokoj v křesťanském životě. Jistota, že to neskončí tak, jak to momentálně vypadá, protože náš úděl je jiný. Jsme dědicové záchrany. Židům 1:14  „Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?“
Jsme dědicové a naše dědictví je ve slávě Kristově a nikdo nám ho nemůže vzít. Nejen nemůže, ale všechny zkoušky, boje, útoky…  jsou proměňovány. Místo, abychom klesali, naše víra se osvědčuje. Proč? Jak je to možné? Protože Bůh dokončuje na nás to, co s námi započal. Dokončuje naše synovství, dokončuje náš charakter, který roste do podoby Krista.
1 Petrův 1:3-9  „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovávanému v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase. Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“
Když jsem jednou hovořil, že máme děkovat a zpívat chvály Bohu i ve zlých časech a situacích, dostal jsem otázku: „Jak mohu děkovat, když se mi dějí špatné věci, jak mohu chválit a děkovat, když je mi do breku a trápím se?“ Tady je odpověď. „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“

Konec