Blaze vám, kteří teď hladovíte, neboť budete nasyceni. …
Lukáš 6:21 B21 Bylo v mém životě období, kdy jsem zakoušel často hlad. Neměl jsem co jíst a žaludek mi to dával hodně najevo. Aspoň ze začátku. Než se stáhnul a zvykl si na nedostatek jídla. Ježíš nenechal ty, kteří šli za ním, aby ho slyšeli nebo byli uzdraveni, hladovět. Nakrmil je chlebem a rybami. Bylo jich mnoho tisíc. Rozmnožil jídlo tak, aby se dostalo na každého. Sám jsem zažil, jak Bůh rozmnožil jídlo. Když jsem vydával jednu neděli obědy seniorům, bylo zřejmé, že ho máme nedostatek. Když jsme se blížili ke konci, viděli jsme, že nebudeme mít maso ani přílohu pro několik posledních seniorů. Pomáhal mi tenkrát jeden z mužů, kteří bydleli v azylovém domě. Než nám jídlo úplně došlo, vzal jsem ho stranou a řekl jsem mu, že se budeme za to modlit.  Po modlitbě jsme se vrátili k vydávání. Nešetřili jsme, ale naopak jsme dávali větší porce. Nakonec nám zůstalo tolik, že si tento muž mohl sebou odnést plný hrnec bramborové kaše a několik porcí masa. Asi by tito senioři bez obědu neumřeli hlady. Možná bychom to mohli vyřešit tím, že bychom pro ně koupili v obchodě náhradní jídlo…. Bůh však zasáhnul. Nejen všichni dostali oběd, ale především pozvedl mou víru a dal obrovský prostor pro mé svědectví o Ježíši muži, který byl se mnou. Když však Ježíš mluví o hladových, kteří budou  nasyceni, pak nemluví jen o potravě pro tělo, ale o touze po jeho slově, po něm samotném. Vrátím se k tomu, že jsem byl často o hladu. I když mi ze začátku bylo z hladu zle, za několik dní si žaludek, zvyknul. Stáhnul se a já jsem nemusel jíst celý den, dokonce i dva dni a nic mi nebylo. Naopak jsem měl problém s tím, když jsem se pak hodně najedl. Když jsem se dostal do situce, kdy jsem měl stravu pravidelně, pak si můj žaludek na to tak zvyknoul, že se hlásil přesně určený čas, kdy byl zvyklý na stravu. Jeden můj přítel to má tak přesné, že se musí v přesný čas najíst, jinak má pocit, že umírá. Prostě žaludek se začne tak svírat, že máme bolesti a je nám zle, jako bychom nejedli několik dní. Přesto tělo má dostatek zásob a energie na to, aby vydrželo i několik dní bez jídla.  Hlad o Bohu je jako svírání toho žaludku. Cítíme, že nám stále něco chybí. Jsme uvnitř sebe, ve svém nitru prázdní. Když se setkáme s Duchem svatým, s Božím slovem, s Kristem zjistíme, že to je ono, co naše nitro nasycuje a začneme se cítit duchovně najezeni. To je hlad, o kterém mluví Ježíš. To jsou hladoví, kteří budou  nasyceni. Je to podobné jako se žaludkem. Když se naučíme pravidelně sytit z Boží přítomnosti, Božim slovem, pak pokud se nám to nedostává, dostáváme hlad. Opět zjišťujeme, že nám něco chybí. Náš duchovní žaludek se začne hlásit a svírat nás a my pociťujeme hlad po Bohu. Čim více se sytíme, tím větší hlad v případě nepřítomnosti Božího „pokrmu“ máme. Náš duchovní žaludek se vlastně stále rožšiřuje a hlad se zvěšje. Dobrou zprávou je, že nemusíme mít strach z toho, že bychom umřeli hlady. Bůh má vždy pro nást tolik potravy, kolik potřebujeme a ještě více. Dokonce nemusíme mít strach z toho, že by nám bylo zle z přejedení. Je tu však nebezpečí. Skutečne to funguje podobně jako s našim žaludkem. Podud tento hlad neukojíme, ale spokojíme se s náhražkou, pak se časem náš duchovní žaludek opě stáhne  my přestaneme cítit potřebu jíst. Bude nám stačit stále menší a menší porce. Nakonec přestaneme jíst a naše duchovní tělo se nám začne „ztrácet před očima“. Buďme hladoví!!! Roztahujme si každý den svůj duchovní žaludek, abychom zítra měli ještě věší hlad po Bohu. Nebojme se. Jezme z jeho stolu, jezme z něho samotného. On nemá konce.

Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit.
Jan 6:35 B21