(pokračování)
Co dodat na závěr? V něděli jsem hovořil s jedním bratrem, který měl velmi dlouhou a dramatickou cestu k Pánu, stejně tak jako jeho začátky duchovního růstu. Řekl mi, že ho po celou dobu držela slova, která jsem mu někdy na začátku řekl: „Když to Bůh s tebou začal, tak to také dokončí. Věř.“ Ta slova často držela i mne, když jsem čelil útokům a neuměl jsem se bránit. Věděl jsem a měl jistotu, že mne Bůh v tom nenechá, že přijde vysvobození, že uvidím vítězství. Proč? Protože za mne dal to nejcenější, svého Syna. Má hodnota v jeho očích byla vyrovnaná hodnotou oběti. Měl jsem jistotu, protože proč by mne jinak k sobě zavolal a dal i milost uvěřit? Aby mi pak nepomohl, když jsem padal? To jsem nemusel uvěřit, ale on mi tu milost dal a dal mi i víru. Díky a sláva Bohu, sláva jeho Synu Ježíši a Duchu svatému.
Svůj poklad, Ducha svatého, vložil do nás, do hliněných nádob. Jak málo stačí na to, aby člověk skončil. Fyzicky nebo psychicky, přesto vítězíme. I když to vypadá, že nějakou bitvu prohráváme nebo dokonce prohrajeme, nakonec slavíme slavné vítězství spolu s Kristem. Je neuvěřitelné, co všechno v něm dokážeme vydržet.
Pavel v 2. listě Korintským píše slova, která přijal od Pána: “ …ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘ (2:9)
Tato jistota je důležitá pro náš pokoj v křesťanském životě. Jistota, že to neskončí tak, jak to momentálně vypadá, protože náš úděl je jiný. Jsme dědicové záchrany. Židům 1:14 „Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?“
Jsme dědicové a naše dědictví je ve slávě Kristově a nikdo nám ho nemůže vzít. Nejen nemůže, ale všechny zkoušky, boje, útoky… jsou proměňovány. Místo, abychom klesali, naše víra se osvědčuje. Proč? Jak je to možné? Protože Bůh dokončuje na nás to, co s námi započal. Dokončuje naše synovství, dokončuje náš charakter, který roste do podoby Krista.
1 Petrův 1:3-9 „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovávanému v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase. Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“
Když jsem jednou hovořil, že máme děkovat a zpívat chvály Bohu i ve zých časech a situacích, dostal jsem otázku: „Jak mohu děkovat, když se mi dějí špatné věci, jak mohu chválit a děkovat, když je mi do breku a trápím se?“ Tady je odpověď. „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“
Konec