(pokračování)

Jonáš prožíval tento vnitřní boj. Nechtěl udělat to, co po něm Bůh žádal. Skutecně až na samém dně moře, v břiše velryby šel do sebe a  vzdával Bohu chválu a sliboval, ze učiní to, co slíbil. Ano, udělal pak to, co po něm Bůh chtěl a šel do Ninive a volal lid k pokání, ale stále s Bohem nesouhlasil, stále omlouval svoji neposlušnost. Dokonce se vymlouval na znalost Boha. Když Bůh po Jonášově volání k pokání, viděl, že se lid v Ninive obrátil a začal litovat svých špatných skutků, pak jim odpustil a odvrátil od Ninive ohlašovaný trest. Tehdy se ukázalo, proč Jonáš utíkal: „Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.“ Jonáš 4:1‭-‬3 CSP
Jonáš chtěl zemřít proto, že se nestalo to, co ohlašoval. Byl ochotný pro svou ješitnost a prorockou pověst nechat zemřít sto tisíc lidí. Neradoval se z jejich záchrany, protože pro něj samotného to znamenalo, že si o něm budou myslet, že je falešný prorok. Nebo si myslel, že je to nespravedlivé, že mají být potrestaní. V tu chvíli mu ješitnost zastřela oči i srdce a byla příčinou celého jeho neštěstí a prožitých okamžiků v útrobách velryby. I nás ješitnost a zahledění se do sebe vede do neustále se opakujícího trápení a nepokoje. Máme pokoj, ale jen na chvíli a to i přesto, že Boha poslechneme až do té doby, kdy se skutečně stotožníme s jeho vůlí. Jedna věc je dělat věci proto, že nás k tomu Bůh okolnostmi přinutí a jiná proto, že jsme jedno s Bohem. V tom prvním případě pokoj po krátkém čase ztrácime, protože se ozývá náše tělesnost a cítíme se ublíženě. V tom druhém pokoj zůstává, protože se radujeme z toho, co Bůh dělá. Říkáme si:  jo, to je ono, Bože. Jsme mu vděčni za to, že můžeme být součástí jeho díla, že nás používá a především za to, že s námi pracuje na naší promněně. Je důležité nejen poslechnout, ale také se stotožnit s Bohem. Být s ním v jednotě. Pak náš pokoj je stálý, protože uvnitř jsme s Bohem v jednotě a neprobíhá žádná vnitřní válka. Recept je jednoduchý, tak jako u všeho. Potřebujeme si uvědomit pravdu o našem nitru. Potřebujeme, aby nám Bůh odhalil naše skutečné pohnutky a proč nejsme Boha schopni poslechnout a stotožnit se sním. Co to je? Samospravedlnost, ješitnost, zranění, závist, touha po uznáni…. potřebujeme odhalit skutečnou příčinu našeho boje s Duchem svatým v nás. (My bojujeme s ním, ne on s námi.) Činit pokání. Uznat Boží pravdu o nás a odvrátit se od toho, jak smýšlíme nebom cítíme. Modlit se za to, abychom se s ním sjednotili. Nejen poslechli, ale také měli jednotu. Modleme se za poddajné a ochotné srdce před Bohem a pro něho. Nesvádějme všechno na démony. Mnoho nemocí je zapříčiněno právě jen neposlušností a vnitřní zpourou naši tělesnosti proti Duchu svatému. Buďme Bohu vděčni za vše, děkujme mu, chvalme ho ústy i srdcem. Pokoj s radostí si pak na trvalo u nás najdou příbytek..

Jinak to je, pokud je napadán náš pokoj z venči.

(pokračování příště)