Již jsem napsal, že se jedná o pokoj Kristův v nás, pokoj Ducha svatého, ale také o pokoj, který mi sami máme přinášet svým životem – jednáním všude kolem nás. Jeden jako přítomnost Ducha svatého. Druhý pak my máme osobně vnášet do situací, vztahů….ten, který je ovocem Ducha svatého v nás. Znamená to, že jedním nás Pán upokojuje, když se ocitáme pod tlakem, v pronásledování, když jsme neprávem obviňováni, když je nám ubližované. Je to pokoj pramenící z úzkého vstahu s Pánem. Je to pokoj od Pána k nám. Ten druhý je od nás směrem k ostatním. Ten od Pána je dokonalý. Ten náš krok za krokem k dokonalosti teprve roste. Je potřeba rozlišovat tyto dva druhy pokoje, byť za oběma stojí Duch svatý. Můžeme si připadat, že jsme v úplném pokoji a to často jsme, když nás přikrývá Kristus, ale vzápětí jsme schopni přinést místo pokoje do situace nervozitu, chaos a neklid. A to jsme si předtím mysleli, že máme ohledně pokoje vyhráno. Je rozdíl žít v Božím pokoji a pokoj rozdávat.
Pokud se jedná o mne, pak se v případě nepokoje začnu modlit v andělských (ducovních) jazycích. Většinou mi pak Duch svatý zjeví odkud nepokoj pochází. Zda důvod nepokoje je uvnitř mne nebo jde-li o útok z venčí. Podle toho pak jednám. Pokud jde o náš vnitřní, pak skvělým příkladem je Jonáš.
Jonáš věděl, co Bůh po něm chtěl, ale utíkal od svého poslání opačným směrem. Dokonce šel tak daleko, že si s „klidem“ v bouři, která se strhla pro jeho neposlušnost, lehl v lodi do podpalubí a usnul. Jiní strachy nevěděli, co dělat, aby se zachránili, ale Jonáš spal. Měl klid? Neměl? Někdy si dokážeme svoji neposlušnost natolik obhájit, že začneme věřit, že jednáme správně nebo dokonce tak moc nechceme Boha poslechnout, že se smíříme i s možnou smrtí, kdyby přišla ve spánku. Prostě to chceme zaspat. Až se naše vnitřní napětí stane pro nás nesnesitelné, jako útroby velryby, která polkla Jonáse, potom, co ho námořníci shodili z lodi do moře, aby si zachránili život. Teprve pak, až si sáhneme uvnitř sebe na samé dno, jsme ochotni se poddat, ale často ještě s reptáním. Tímto způsobem života žijeme v neustálém tlaku a v neklidu. Jediným východiskem je poslechnout. Nemusí nás Bůh nikam posílat, stačí, když chce, abychom odpustili, vzdali se nadvlády nad druhými, přiznali svoji chybu a neschopnost, žehnali těm, kteří nám přináší trápení nebo dokonce, abychom se podřídili pod autoritu bratra v církvi. Stačí poslechnout a uznat, že má Bůh pravdu.
„Pojďte a pohleďte na Hospodinovy skutky, jakou hroznou spoušť udělal na zemi. Činí přítrž bojům až do končin země, láme luky a přesekává kopí, vozy pálí ohněm. Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh, vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí!“
Žalmy 46:9-11 CSP
Uznejme. Stejně jako naše neposlušnost přináši spoušť do našeho pokoje, stejně tak dokáže poslušnost Bohu tuto spoušť obrátit v zelený sad pokoje. Dokáže učinit přítrž bojům, lámat luky a okřesekávat kopí, ukončit naší vnitřní válku. Jen uznejme, že je svrchovaný nad naším životem, že jen on je „s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův.“
Žalmy 46:12 CSP
(pokračování zítra)