Proto „dodejte síly ochabujícím rukám i podlomeným kolenům“ a „zaveďte své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kulhá, zcela neochrnulo, ale raději bylo uzdraveno.
Židům 12:‬12‭-‬13 B21 Jen Bůh nás dokáže trestat jako milující Otec a jeho trestání vede nakonec k našemu dobru. Člověk toto nedokáže. Proto i David hovoří k Bohu: „Je mi tak úzko!“ Raději ať padneme do rukou Hospodinových, neboť jeho slitování je nesmírné. Jen ať nepadnu do rukou lidem.“
2 Samuel 24:14 B21

To, co je především na nás, je dodávat sílu ochabujícím a podlomeným. Nepodaří se nám to, pokud cílem našeho napomínání je pouze a pouze dodržování pravidel. Nepodaří se nám to, pokud napomínáme ve zlobě a vzteku. Naše napomínání nemá uhasit to, co jen doutná, ale má vyprodukovat znovu oheň, naše napomínání nemá dolomit to, co je nalomené, ale naopak má být povzbuzením k narovnání. To neznamená nějaké ťuťu ňuňu, ale jasná a přímá slova zároveň se slovy povzbuzení. My lidé potřebujeme k napomínání také ukázat obraz cesty. Cesty naděje. To pak mnohem lépe zpevňuje nohy a vede je na přímé cesty. Potřebujeme slyšet pravdu, ale také život, který pravda přináší. Naše napomínání má vést k pokání, které přináši radost. To je Boží způsob napomínání.

Ježíš nám zanechal dvě přikázání. Milovat Boha a milovat bližního jak sebe samého. Nevím jak vy, ale já toužím po nebeském království a po věčném životě v něm. Proč? Protože miluji sám sebe. Stejně toužím, abych se v tom království setkal s mým bližním. Proč? Protože ho miluji jako sebe. Proto ho nebudu napomínat tak, abych ho od tohoto království odehnal, ale tak aby ho mohl s nadšením očekávat a jít mu vstříct a pro tuto naději se vrátil na přímou cestu. Jak konkrétně to máš dělat? Zeptej se Boha. On zná srdce lidí i tvé. On ti dá to správné poznání i slova.

(pokračování příště)