Včera jsem slyšel vyprávět příběh o starém židovském muži, za kterým přicházeli ti mladší s tím, že poukazovali na někoho jiného nebo něco jiného, že dělá věci špatně,  nebo že jsou špatné. Každému, kdo k němu přišel, dal za pravdu. Neznám pointu tohoto příběhu. Snad je v otázce : „Kde je vlastně pravda?“. Nevím, ten, kdo vyprávěl tento příběh, ji vlastně neřekl.
Přemýšlel jsem nad tím a představil jsem si, jak by mohlo po takovém přitakání vypadat jejich setkání. Asi velmi špatně, protože všichni dostali ujištění, že mají pravdu. Tedy, že ten druhý dělá věci špatně. Nechtěl bych se takového setkání účastnit.

Písmo nás učí, že se máme smát se smějícími a plakat s plačícími, ale také, že se máme v lásce napomínat. V LÁSCE! Tady je kámen úrazu. To je to, co neumíme a musíme se učit.
Napomínání v lásce se neobejde bez umění oddělit lásku k člověku, bratru-sestře, od nelásky ke špatným věcem, nemoudrosti apod. Potřebujeme vidět v člověku, kterému chceme říct „pozor, to děláš špatně, to není moudré…“ stále milovaného bratra, sestru, kterého milujeme, i když dělá chyby, i když nás jeho chyby zraňují, rozčilují, brzdí… Musíme vidět Boží lásku k němu. Toto se nám často nedaří a my přeneseme neši nechuť z toho, co dělá na nechuť vůči němu osobně. Potřebujeme jasně tyto věci oddělit. Pak se budeme dívat Božíma očima a napomínat s Boží láskou.

(pokračování příště)