Včera jsem psal o zaprášených autech v Bulharsku. Jak jsem se již zmínil,  nepatřím mezi ty, kdo auto pravidelně myjí a udržují na něm neustálý lesk. Tak jsem se občas stal, tedy spíše auta kterými jsem jezdil, terčem různých pisálků, kteří mi zanechávali vzkazy na zaprášených oknech. Byli v češtině, slovenštině, ale také holandštině, angličtině a samozřejmě i v „brněnštině“.  Někdy k nim pisálek přidal i dětsky provedený obrázek nejmenovaného zvířete. To asi proto, abych neměl pochyb o tom, co si o mne pisatel podle stavu auta myslí.

Když jsem viděl zaprášená auta v Primorsku, začalo se mne zmocňovat pokušení se stát také takovým pisálkem. Konečně být na té druhé straně. Pak jsem si vzpomněl na to, co jsem si myslel o lidech, kteří psali na naše auta a jak jsem se cítil. Řekl jsem si: „Nedělej to, co nechceš, aby jiní dělali tobě.“ Připomělo mi to jednoho mladšího kolegu, který když uviděl něčí špinavé auto a měl v té chvíli dost času, šel a to auto umyl. Jen tak. Jedna naše spolupracovnice po našem hodinovém jednáni odešla z kanceláře, aby odjela domů, ale vrátila se do kanceláře celá vylekaná, že ji někdo zatím ukradl auto. Ne neukradl, jen ho kolega umyl. Od té doby k nám nikdy nepřijela ve špinavém autu. (Jiní tohoto daru mého mladšího kolegy chtěli raději zneužívat.)

Často vidíme na sobě navzájem, jak jsme se životem zaprášili. Vidíme jen to, co je vidět zvenčí. Nevíme, kde a za jakých okolností se kdo znás zaprášil, ale máme velké pokušení si na něm a především o  něm něco napsat. Prostě vztáhnout ukazovák na jeho prach a začít v něm psát. A možná i namalovat nějaké to zvířátko. Přitom nevíme, co se skrývá pod tím prachem. Není lepší než psát, přinést lavor s vodou a pomoc mu se umýt. Umýt mu nohy? Není příjemnější, pomoc mu se oprášit, setřást ten prach? Není lepší raději se modlit, naslouchat nebo možná jen ho nechat být?

Jsem rád, že jsem odolal pokušení něco na ta zaprášená auta napsat. Asi bych to později  nepovažoval za dobrý humor.  Bylo by mi toho pak líto. No a o to více nechci nikdy psát prstem do prachu, který leží na lidech. Natož malovat zvířátka. Nikdy.

A co ty. Také máš pokušení psát prstem po zaprášených autech? A co po lidech?