Někdy před necelým rokem jsem byl na hokeji. To, co jsem slyšel kolem sebe se nedá tady přesně, ze slušnosti, opakovat,  ale vše souviselo s tím, jak mají domácí hrát, protože prohrávali. Drtivá věšina diváků komentovala jejich výkon tak odborně, že to vypadalo, že jsou bývalí hráči nebo rozhodčí. Možná dokonce trenéři, protože věděli, kde dělá trenér chyby.  Zdání klame. Většina z těch kritiků nikdy nestála na bruslích, natož aby hráli hokej závodně, pískali ho nebo trénovali. Tím, že se na něj chodili dívat, sledovali ho v televizi, slyšeli a četli různé komentáře, se naučili jeho pravidlům, hokejovým výrazům a z různých odborných komentářů i nějaké té taktice. Postavit je však na led, byla by to pro ně katastrofa a hazardování s jejich zdravím.

Jsou různé zápasy, které prožíváme. Někdy to vypadá, že zrovna prohráváme, jindy jsme nadšeni z vítězství,  ale  často se v tom jen motáme. I my máme kolem sebe diváky. Naše sourozence v Kristu. A i tady to někdy vypadá jako na tom hokeji. Jen ve slušné formě. Komentujeme proč ten či onen padl, proč skrze jiného přichází moc a jak k ní přišel, jak by měl jiný vyučovat, sloužit, jak mu to nejde v rodině s dětmi… na všechno máme recept a víme, co s tím mají ti jiní dělat. Skutečně jako na hokeji. Říkáme to ze své osobní zkušenosti života s Duchem svatým? Máme to, co říkáme skutečně prožité? Nebo máme jen informace z kázání, knížek, videí… ? Když komentujeme druhé sourozence, dokážeme sami to, co jim v komentářích dopučujeme, žít?

Ten, kdo prochází duchovními Boji, ten, kdo mluví ze své zkušenosti se mnohému  naučil. Především tomu, že ne moji silou ale Duchem.  Pak dokáže být shovývavější, trpělivější a místo komentářů povzbuzuje, pozvedá na modlitbách, staví se do mezer a především mlčí, než aby říkal prázdná slova kritiky a soudu.

Mnoho  znás neustále padáme do těchto slov. Jen Boží shovívavost nás hned nesoudí. Máme tu milost, že Bůh s námi ještě neskončil, ale naopak nás postaví do té situace, kterou jsme u druhých komentovali, nebo nám ukáže, že jsme na tom úplně stejně. Najednou zjistíme, že se ani neumíme postavit v bruslích na led, natož útočit nebo bránit, dávat góly. Zjistíme, že to není zas tak jednoduché a vyžaduje to trénování, dřinu, vytrvalost a především také nadání- Ducha svatého, který nás bude uschopňovat právě v této konkrétní věci. Také uslyšíme podobné komentáře a rady jako jsme měli my sami. Je to druh Boží výchovy jeho dětí, které neustále soudí. Mělo by nás však tato Boží shovívavost a dobrota vést k pokání. „Anebo snad podceňuješ bohatství jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?“ Římanům 2:4 B21 Nepokoušejme však stále Boha dokola našimi soudy. Vždyť s takovou laskavostí a trpělivostí jakou jedná s námi jedná i s jinými. Pokud soudíme jiné soudíme sobecky i právě tuto Boží laskavost a přivoláváme na sebe stejný pohled soudu jako máme vůči jiným. I my přece potřebujeme jeho bohatství laskavosti, shovívavosti a trpělivosti. Jinak bychom nemohli nikdy obstát.