Je mnoho převráceného myšlení i mezi letitými křesťany. Jednak proto, že někdy v minulosti přijali nebo pochopili kázání zkresleně, a po celý svůj křesťanský život na tom staví část svého života nebo služby, jindy je to proto, že sice čteme Písmo, ale nenecháme si ho vysvětlovat Duchem svatým. Čteme na množství, ne na obsah. Čteme na plány ne na diskuzi s Duchem svatým. Pokud takto přistupujeme k Písmu, pak velmi lechce můžeme slova Písma převrátit, svým převráceným myšlením. Někdy čteme proto, abychom Písmem dokázali, že jsme to my, kdo máme pravdu.

Písmo je tu proto, aby nás vychovávalo,  napravovalo, usvědčovalo z nepravosti a to  nejde bez toho, aniž bychom po jeho čtení nečinili pokaní, neměnili se. Pokud nedochází ke změně, pak jsme jen četli, ale nejedli jsme tento chléb života. Radost ze čtení Písma přichází právě z poznání, které mne usvědčuje a vede ke změně. Pak mé myšlení je Bohu povolné a lehce se podřizuje myšlení Kristově.

Jednou převrácenou myšlenkou, se kterou se setkávám je, že evangelium je moc ke spasení každému. Tak to v listě Římanům není. Stojí tam: “ … každému, kdo věří….“. Je tam podmínka. Je mocí ke spasení tomu, kdo věří. Ta moc ke spasení přichází s vírou. Pokud hovořím evangelium někomu, kdo nevěří, slova po něm stečou a nic nezanechají. Naopak u Božích dětí ( které ještě neví, že jimi jsou), probouzí víru, kterou mají v sobě. Duch Boží skrze tuto víru mluví k jejich duchu. Něco v nich obživne. Toto se neděje každému. Vůbec nezáleží na zásluhách, vzdělání nebo skaženosti člověka.  Prostě přišla moc ke spasení skrze slyšené evangelium.

Proč je důležité si toto uvědomit? Můžeme se často setkat spíše s odmítnutím evangelia, než s jeho přijetím. Pokud se nám to stává často, začneme pochybovat o jeho moci a také o své víře. Výsledkem je, že přestaneme evangelium rozhlašovat. Přitom jde o úplně něco jiného. Pán mluví v Korintu k Pavlovi: Já jsem s tebou a nikdo se tě ani nedotkne, aby ti ublížil. Mnozí v tomto městě totiž patří mně.“ Skutky 18:10 B21 Pavel musel mluvit, aby slyšeli všichni, které tam měl Bůh, všichni ti, kteří mu patřili. Protože Pavel nevěděl, kteří to jsou, musel kázat pokud možno celému městu. Proto tam zůstal rok a půl. Mnozí slyšeli, ale slovo po nich jen steklo. Nemají však před Bohem výmluvu, že neslyšeli, že nedostali šanci. Hřích, jak ukazuje Ježíš, je v tom, že v něj neuvěřili. Pro ty, o kterých Bůh Pavlovi hovoří, že mu patří, byla slova evangelia spouštěčem Boží moci ke spasení. Tak je tomu i dnes. Pokud lidem přinášíme evangelium o Ježíši Kristu, evangelium Božího království pro ty, kteří patří Bohu se stanem jeho mocí k jejich spasení. Těm však, kteří nevěří je smrtelnou vůní k smrti.

Protože stejně jako Pavel nevíme, kdo Bohu patří a kdo ne, musíme kázat evangelium všem. Protože to nevíme, potřebujeme prosit za ty, ke kterým nás posílá. Kdo ví, snad se smiluje a řady těch, které mu patří pro naše prosby a modlitby rozšíří ještě o mnohé. Možná i o národy. Bůh slyší naše prosby.