Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, [žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,] a modlete se za ty, kteří vás [urážejí a] pronásledují,
Matouš 5:44 CSP

Před několika dny jsem to slyšel při zahájení bohoslužby. Hned jak tento verš dozněl, napdlo mne: „Jak můžeme milovat své nepřátele, když nemilujeme ani ty, kteří pro  nás chtějí dobro a milují nás.“  Milovat někoho také znamená říkat mu i méně přijemné věci. Pak ten Zlý přijde s myšlenkou: „Vidíš, říká, že tě miluje, ale nejraději by ti všechno zakázal. Určitě tě chce ovládat. Diktovat ti. Ty přece nejlépe víš, co a jak dělat. To není láska. Dej si ne něj pozor, to neni od Boha.“ Možna ten Zlý to našeptává jinak, ale výsledek je stejný. Ochlazení vztahů, nedůvěra, odtržení, nedostatek moci a Boží slávy v životech.

Ježíš nám dal pouze dva příkazy. Milovat Boha a bližního jako sebe sama. Hned jak to řekl, Satan přišel s pochybností: „A kdo je vlastně můj bližní?“ Proč se ústy člověka ptal? Co očekával za odpověď: “ Ten, kdo se k tobě chová dobře? Ten kdo ti pomáhá? Ten kdo o tobě mluvi a myslí dobře?“ Ne. Ježíš se na to dívá jinak. Tvůj bližní je ten, kdo o tobě říká, že jsi jeho bližní. Kdo o tobě může říct, že se k němu chováš dobře. Ten kdo může říct, že mu pomáháš. Ten kdo může říct, že o něm mluvíš a smýšlíš dobře….

Kolik lidí může v církvi říct, že jsme jeho bližní? Můžeme s klidným svědomím říct ať teď vystoupí ten, komu jsme ublížili, koho jsme ponížili, pomluvili, přehlíželi? Můžeme to říct s klidem, s vědomím, že tady nikdo nevystoupí, protože jsme byli pro ně vždy bližními?

Mnohdy říkáme, že milujeme své nepřátele. Někdy jen proto, že se pak cítíme jako mučedníci. Ale pokud nejsme schopni milovat ani ty, kdo milují nás a necháme se Zlým obelhat a místo našich bližních z nich děláme nepřátele, pak nejsme schopni milovat vůbec a potřebujeme se vrátit so úzkého vztahu s Bohem, kde není místo pro Zlého a jeho našeptávání.