Vraceli jsme se z návštěvy domů. Na jedné bratislavské křižovatce jsme zůstali dlouho stát na červenou. Přímo proti mým očím  byl poutač, který upozorňoval na koncert Daliela Landy v Bratislavě. Nevím proč, ale najednou jsem začal přemýšlet nad lidskou slávou a bohatstvím. Začalo to tím, co z toho člověk má na konci kariéry? V době, kdy již pro věk, nemoci apod. nemůže hrát, nahrávat, zpívat. Prostě, když to vše skončilo. Zda vzpomínky stačí? Zda se z nich dá žít. Pak mi myšlenky sklouzly ke Gottovi. Co všechno prožil za dobu své slávy. Kdyby však přestal koncertovat, stačí žít z těch vzpomínek? Kdyby teď odešla jeho sláva. Stačila  by minulost? On si již vyzkoušel, jak málo stačí k tomu, aby se vše změnilo. Stačí člověku obecně žít ze vzpomínek? I o ty však mohu ze dne na den přijít. Mohu přijít o slávu, ale také o vzpomínky na ni. Stačí nějaká porucha v mozku, odumírání buněk více, než je normál… Co pak člověku zůstane? Čím je, když přišel o minulost? K čemu mu to všechno před tím bylo? Pfú a je to pryč jako pára nad hrncem. Tak jsem se do toho zabral, že jsem na dalši křižovatce přehlédl červenou.

Všechno, co bylo včera, před týdnem, dvěma je minulostí. Kdybych si chtěl přesně vzpomenout na každý den dovolené, na každou hodinu ze včerejška, tak to asi nedám. Dovolená je pryč. Rychle zapomínáme. Nebo možná jen já? A to si i já mohu říct, že jsem toho za šedesát let prožil více, než většina jiných. Přesto nebo právě proto mi přicházel při těchto myšlenkách pocit marnosti. Tak vlastně o co jde?

Jednou nám to však bude připomenuto. I kdybychom ztratili paměť úplně, přijde čas, kdy budeme stát před Bohem a uvidíme svoji minulost. Buď se budeme stydět a litovat, ale bude pozdě nebo se budeme radovat, že jsme konečně doma u svého Otce. Je to na nás, ve které skupině budeme. Zda naše hříšná minulost před Bohem zmizí díky víře v Ježíše Krista, díky omytí jeho krví, kterou za nás prolil na kříži, nebo zda nám bude Bohem připomenuta a potrestaná věčností v pekle.

I Bůh má „výpadek paměti“. Myslím to obrazně. Jeho zapomínání je cílené, je úmyslem. A to je pro nás dobré. „Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ Židům 8:12 B21 „Nevzpomínejte na věci minulé, o starých neuvažujte! Hle, já činím novou věc, a klíčí právě teď – vy to nevíte? …… Já, já sám kvůli sobě smažu tvé přestupky a nevzpomenu na tvůj hřích.“ Izaiáš 43:18‭-‬19‭, ‬25 B21

Co bylo, je pryč. Bůh má pro nás každý den nové věci. To, co potřebujeme, je si každý dnešek dát do pořádku s Bohem. Každý dnešek se upínat k tomu, co je přede mnou, co pro mne připravil, do čeho mám vstoupit a jak ho oslavit. Možná jen ve svém životě, v mém srdci. Možná nějakým skutkem… vždyť jde jen o to, den co nejvíce prožít s vědomím a vnímáním jeho přítomnosti.

O co jde? Pavel píše známé: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou.“ Filipským 3:13 B21 A pokračuje:“ Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3:14 B21