Davidova poutní píseň. Nemám, Hospodine, srdce naduté, povýšeným zrakem nerozhlížím se. Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti. Což nejsem spokojený a poklidný, jako když matka své dítě nakojí? Právě nakojenému se podobá ve mně duše má. V Hospodina, Izraeli, skládej naději jak nyní, tak i navěky!
Žalmy 131:1‭-‬3 B21

Jak jsou ta Davidova slova neuvěřitelná, když se podíváme na jeho žIvot plný bojů, plný činů, které přesahovali lidský rozměr. „Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti.“ Nakonec má David pravdu. Nepouštěl se do věcí nad jeho možnosti. Do těch se pouštěl  Bůh a David byl jeho poslušným dítětem. David se ptal, co má dělat a jak. Ptal se, zda je to či ono Boží. Proto může s klidným svědomím prohlásit: nedělal jsem nic nad své síly nad mé možnosti.

I druhá polovina žalmu je podobná té první. Když čteme jiné Davidovy žalmy, cítíme v nich velké napětí, velký tlak, pod kterým se nacházel, někdy to vypadá, že procházel až depresí. On však zde opět hovoří neuvěřitelně o tom, že je spokojený a poklidný jako nakrmený kojenec.  Ano. I to je pravda, protože to byl výsledek jeho volání k Bohu v době krizí, jeho důvěře v Hospodina v době tlaků a napětí, čekání. Když se spoléháme na Boha, pak přichází pokoj. Pokud důvěřujeme Bohu, že nás vede, že nás ochraňuje jako své děti, pokud jsme si jisti jeho přikrytím, pak přichází pokoj i v těch nejtěžších chvílích. Je jedno co děláme, kde jsme, jakou kariéru máme nebo nemáme, jestli máme peníze nebo nemáme, jestli se válčí nebo neválčí,  co se děje, protože je v nás jistota, že Bůh má náš život pod kontrolou a chce pro nás to nejlepší, i když to  nemusí být vidět. Bereme to, kde jsme, že je od Boha. To je skutečná důvěra, která se spokojí s tím, co má.

Každý procházíme boji, tlaky a krizemi, ale důležité je, co v takové chvíli děláme. Zda budeme moci nakonec jako David hovořit o spokojenosti a klidu.