„Marné je pro vás časně vstávat, pozdě usedat a jíst chléb trápení, vždyť Bůh dává svému milému spánek.“ Žalmy 127:2 CSP Je lepší být ten milý Boží než ten, kdo se snaží dostat do jeho přízně tím, že se sedře službou. Kdo je Bohu milý? Nevím, jak to přesně vyjádřit, protože to zahrnuje mnoho věcí a především určité jednání. Pokud se staneme milým Bohu, pak je to jen z jeho milosti, rozhodnutí a jednání vůči člověku. Mnoho z nás se stalo  Božím milovaným, ale nevědělo si s tím rady. Když zakoušíme Boží přízeň, může nás to dovést do pýchy, protože si začneme na tom brát sami zásluhu. Jsme v přízni, protože jsme si to nějak zasloužili apod. Bůh nás musí vyvést z tohoto omylu. A to hodně bolí. Být Božím milovaným je dar, který bychom měli s vděčností a se vší pokorou přijmout a také ho použít. Použiváním myslím vracet to stejně Bohu. Tedy Bůh sám je pro nás našim milým. To by se mělo projevit ve vztahu. Mít radost z jeho přítomnosti, těšit se na důvěrné chvíle s ním, vytvářet si během dne, co nejvíce prostoru pro taková setkání. Těšit se na něj jako na milovaného člověka. Vím, že pak mohu jít i se zavázanýma očima, protože On mi připravuje cestu, chrání mne od nepřátel, zastane se mne a koná pro mne divy. Slyší můj hlas, když k němu volám. Pak nepotřebuji všemu rozumět, protože láska se moc rozumem neřídí. Jeho ochrana, zastáni a podobně nemohou být ovšem nikdy důvodem, proč je Bůh našim milovaným, ale jen důsledkem milujícího vztahu dvou osob. Milovaného a milujícího Otce a milovaného a milujícího syna/dcery.

„Vězte, že Hospodin svého věrného vyvolil, Hospodin vyslyší moje volání!… …Mé srdce plníš větší radostí, než když sklízejí zrní a víno v hojnosti. Pokojně uléhám, pokojně spím – ty sám, Hospodine, mě chráníš v bezpečí.
Žalmy 4:4‭, ‬8‭-‬9 B21