Minulou sobotu jsme jeli na výlet. Trochu jsme se prošli na zdejší Babě a pak jsme se rozhodli podívat na hrad Plavecký Štvrtok. Kupodivu není tak úplně blízko obce Plavecký Štvrtok. Spíše naopak. Je vidět z velké dálky, ale když přijedete pod kopec, na kterém stojí, nevíte jak se k němu dostat. Nikde není ukazatel a nevede k němu žádná cesta. Dvakrát jsme kolem projeli autem, ale nic. Napadalo mne, že tento hrad asi nikdo nedobyl, protože k němu nepřátelé nenašli  cestu. Pak nás místní informovali o cestě někde „tam“. Když jsme našli lesní pěšinu, která vedla na hrad, setkali jsme se na samém začátku s lidmi, kteří se z hradu vraceli. Aniž bychom se na něco ptali, vychrlili na nás věty ve smyslu, že pro nás ten výstup není. Jsou tam ostré kameny a plno velkých popadaných stromů, které se musí podlézat nebo přelézat. To prostě není pro nás. Nevím, kde k tomu přišli, že pro nás cesta není, ale toto jejich tvrzení nás vedlo k tomu, že jsme hledali schůdnější cestu. Sice jsme našli něco jako asvaltku hned kousek vedle, ale ta nevedla na hrad. Po několika desítkách metrů po této pohodlné cestě, jsme se dověděli od místních, že jediná cesta na hrad je po oné lesní pěšině. Řešili jsme, jak moc chceme vylézt na hrad. Chtěli jsme moc. Vydali jsme se po pěšině i přes předchozí varování. Ani nám tak nevadily ostré kameny a povalené kmeny stromů, jako prudké stoupání. Několikrát jsme museli povalené stromy podlézt nebo obcházet, jindy přelézt. Kameny jsme také cítili na chodidlech. Něco málo nad polovinou cesty jsme slyšeli pilu. Za několik okamžiků jsme viděli lesní dělníky, kteří přeřezávali kmeny a uvolňovali cestu. Šli od shora dolů. Stromy zde nebyly popadané po nedávné vichřici a ležely tu jistě několik let. Ale v ten den se někdo rozhodl cestu uvolnit. Zbytek cesty jsme již měli volný. Přesto to bylo náročné stoupání. I na hradě (zřícenině) samotném  se špatně chodilo, protože všude byla jen skála, žádné schodiště, zdivo se uvolňovalo a vyléz až nahoru na torzo věže bylo i malým dobrodružstvím. Ne nadarmo tam byla cedulka: Vstup na vlastní nebezpečí. Ale ten krásný výhled. Přestože hrad je na jednom z vrcholů místních Karpat u Rohožníku, byl vidět i hrad Děvín  nedaleko Mikulova. Cestu dolů jsme již měli volnou, protože ji lesní dělníci mezitím celou uvolnili. Tak jsme si pěkně užili, ale nakonec jsme přece byli hodně vyčerpaní a ještě dnes cítíme tento výlet v našich svalech.

I v životě a především ve službě se vždy někdo najde, kdo nám jasně vysvětlí, proč to nebo ono nejde, nebo to, či ono není pro nás, protože na to nemáme. Když to neřiká přímo člověk, pak je to našeptávané do naší mysli. Pokud to poslechneme můžeme sejít z cesty, protože začneme hledat cestu, na kterou z lidského hlediska máme. Nebo to vzdát a nevyjít vůbec. Pán Ježíš nás nabádá, abychom si sečetli náklady. Pro mne to znamená vidět a poznat zda to, kam mám jít je Boží cesta pro mne nebo není. Pokud je, pak mi na ni nevadí ani ostré kameny, ani vyvrácené stromy a ani prudké stoupání, i když mne potom bolí svaly a nemohu popadnout dech. Vždy mi na jeho cestě Pán vychází naproti, aby mi uvolnil cestu, i když na začátku to vypadá, že je neschůdná a v polovině si říkám, že tady asi umřu.  Stačí vyjít, rozhodnout se, překonat první překážky.

Nakolik nám záleží dojít do jeho království. Na ten jeho hrad. Jak moc po tom toužíme. Tak, že jsme ochotni jít, i když nás všichni zrazují? I když je to velmi  nepohodlné a vedle se  nabízí příjemnější cesta? Toužíme po tom tak, že jsme ochotni na té cestě ztratit i život? Nebo jen o tom mluvíme.

Jak moc chceme do Božího království? Tak jako my na hrad? Tak moc? A ještě víc?

Někdy je dobré se pustit i do výstupu na který nemáme a na hrad, který je velmi vysoko. Je tam dobrý rozhled, který nám umožní uvidět sami sebe a mít větší, hlubší a širší pohled na to, co vlastně chceme. Moc chceme.