Několik dní se vracím k životopisu hraběte Zinzendorfa, zakladatele Obnovené Jednoty bratrské. (Moravští bratři)  Byl to člověk plně vydaný Kristu. Přinesl do církve nový pohled na misii, sociální postavení lidí, na církevní společenství a jeho společný život. Byl to jen důsledek a naplnění toho, co po něm Pán chtěl. Nebyl reformátor, jen naplňoval Boží poslání, které mu Bůh dal. Přestože jsem o  něm mnoho četl, vždy objevuji  něco, co mne před tím nenapadlo.

V první polovině osmnáctého století byla církev v Evropě stále silně propojená se státem a místní šlechtou. Nejen propojena, ale mnohdy plně na státu závislá. (Myslím tím protestantské církve té doby.) Duchovní měli sice vliv na to, co se dělo, ale také obráceně, to byl král, kníže nebo jiný vladař, který nakonec církev v té či oné podobě povoloval nebo zakazoval, dával různá omezení a pod. Dokonce královští úředníci schvalovali kdo  a kde bude duchovním pastýřem. Z našeho pohledu to nebyla jednoduchá doba pro církev. Oni však v té době žili a brali to za samožřejmé. Také se ovšem snažili své názory na jiné církve, či vznikající denominace vnutit vládnoucí moci. Pak tímto způsobem ovlinit duchovní atmosféru ve státě. I dnes u nás a v okolních státech je stále na rozhodnutí státu, zda a kdo církví bude nebo ne. Ty velké a silné se pak  snaží ovlivnit  zákon o církvích ve svůj prospěch a diktovat co církev je a co není a to vše skrze stát. Stále je církev propojena se státem, přestože jím není podporovaná, jak tomu  bylo v minulosti. Je to v principu stejné jako za dob Zinzerdofa. I on bojoval za uznání Obnovené Jednoty bratrské církví, ale až potom, kdy byli odmítnuti jinými církvemi, pod které se chtěli připojit. Celý jeho život byl jedním velkým bojem. Aby mohl uskutečnit vše, co mu Bůh vložil na srdce, musel stále prosazovat věci, přes velký odpor tehdejšího světa, „křesťanského světa“, který byl již rozdělený ve vlivu a prostoru z nepotřeboval žádné nové církve a denominace. I přes stálý a velký odpor, dokázal během svého šedesátiletého života, službu Obnovené Jednoty bratrské rozšířit i mimo evropské země. Dát směr, který i po jeho smrti udržovala, napsal stovky písní, tisíce kázání v několika jazycích, stovky článků,  po mnoho let připravoval hesla na každý den a to na každý nadcházejíci rok, cestoval nejen po Evropě, ale také po Americe, kde povzbuzoval bratry a sestry, ustanovoval veducí, inocioval misie k indiánům, pomáhal při otevření nových sborů-obcí, ze kterých později vznikly vesnice a města v Americe. Vždy se snažil, sjednotit církev, organizoval různé konference a setkání církví, ale všechny jeho pokusy se většinou obrátili proti němu. Kam přišel, tam se něco dělo a většinou něco dobrého zůstalo, přestože narážel vždy na velkou opozici. Jen v málo zemích byl vřele přijat (Anglie).

Fascinuje mne různorodost a množství práce, kterou dělal a především, která po něm trvale zůstala. Nebyl jen muž činu, ale také muž modlitby a hlubokého vztahu s Pánem. Je pro mne vzorem pracovitosti, vytrvalosti a věrnosti na Božím díle. Vzorem jak procházet tlaky a protivenstvím a nevzdávat to. V mnohém mi to připomíná o sto let později vznik Armády spásy a Boothovo “ Budu bojovat…“

Možná jsme často v situacích a tlacích, kdy bychom to chtěli vzdát, kdy ztrácíme smysl a ptáme se proč. Proč vlastně tady ztrácíme čas bojem, když jsme si to mohli užívat s Pánem při čtení Písma, krásných modlitbách a uprostřed církve posloucháním skvělých kázání.

Lidé, sourozenci v Kristu, jako jsou Zinzendorf a další jsou mi v takových chvílích posilněním a povzbuzením, že to stojí za to. A také si říkám, co vše dokáže člověk s Pánem vykonat za jeden krátký život. Jaký je ten náš?