(pokračování)

Když uslyšime slova „svatý člověk“. Koho si představíme? Člověka s ostrými rysy, na jehož obličeji jsou vidět duchovni zápasy a jeho tělo je vycvičené skrze duchovní cvičení a půsty?  Na nejznamějším vyobrazení Jana Husa to tak vypadá. Přesto Hus vypadal úplně jinak. Byl kulatého obličeje a nebyl ani tak štíhlý. Prostě podle vzhledu  a našich představ by nebylo poznat, že žije svatým životem, životem vydaným Kristu. Někdo jiný si oddělení pro Krista představuje jako oddělení se od lidí. Život v samotě jen při rozjímání, v modlitbách, v kláštěře, dříve někde odděleně v lese nebo jeskyni… , dnes ve svém bytě, nebo chatě, samotě. Další jako člověka stále milého s chápajícím úsměvem, který je ve stálem pokoji a pokoj je kolem něho. Všechny ty obrazy bych mohl z Písma vyvrátit. Byl Jan Křtitel svatý? Ano. Sice žil na poušti,  ale byl kolem něj pokoj? Můžeme o Pavlovi říct, že byl svatý? Určitě ano, ale on byl stále mezi lidmi a kam přišel, tam se strhl poprask. Doslova boj. Petr, copak tohoto rybáře bychom si dovolili nazvat svatým, kdybychom ho někde potkali? Měl chápajíci úsměv, když po jeho slovech vynášeli mrtvá těla Ananiáše a Zafiry? Svatost nesouvisí s tím jak vypadáme a jak se jako lidé projevujeme, ale předevšim vyrostlým ovocem Ducha. Je to oddělené srdce pro Krista tak, že se začne pro něj oddělovat i naše myšlení. To potom je následně a dlouhodobě slyšet v našich slovech a běžném životě, v rozhodování. Svatost neznamená, že musím za každou cenu přinést pokoj. Někdy svatost přináši rozdělení, dráždí žárlivost a závist, porovnávání se a mnoho duchovních nepřátel. Svatost prochází boji, ale vítězně.

Když se vrátím k tomu velkému kabátu. Jednou jako mladík jsem začal nosit tátův kabát. Byl mi velký, všichni to viděli a smáli se, jenom já ne. Chtěl jsem, aby mne brali za dospělého. Bylo náročné pro mladého chlapce ho nosit, protože byl těžký a když jsem ho měl dlouho na sobě, začala mne bolet ramena a za krkem. Když jsem však vyrostl a zesílil nebyl problém ho nosit. Padl mi a nepřipadal mi těžký. Prostě jsem dorostl. Jen vyšel z módy, tak jsem ho přestal nosit. Podobně je to s naší svatostí. Pokud jsme ještě v Kristu nedorostlí, pak nás svatost tlačí a je pro nás námahou a nejraději bychom ten kabát odložili. Naše snaha být a vypadat svatě, mnohé kolem nás vede ke smíchu a uštěpačným řečem.  Čím jsme duchovně dospělejší  pak se tento kabát pro nás stavá přijatelnějším až se stane samozřejmostí. Netíží, naopak zjišťujeme jeho výhody a radujeme se, že ho máme na sobě, že ho můžeme nosit. Tento kabát nikdy nevyjde z módy, tak ho nemusíme měnit za jiný.

Ale vraťme se z mého mládí a od kabátu zpět k lidem. Ježíš je jak plně člověkem tak plně Bohem. Tedy svatým. V čem spočívala jeho svatost, když chodil tady po zemi? Zkusme to zjistit?

(pokračování zítra)