(pokračování)
Pokud jsme vytrénovaní v boji se strachem a dokážeme ho porážet, pak se nám otevírá brána ke spravedlnosti. „Hospodin kraluje, raduj se, země, množství ostrovů ať zajásá! Hustý mrak jej obklopuje, právo a spravedlnost jeho trůn podpírá.“ Žalmy 97:1-2 B21 Právo a spravedlnost jsou dva ze zakladů Božího království. Copak bychom toužili po nebi, kdyby to tam mělo být stejné jako tady na zemi. Že by tam vládlo bezpráví a jenalo by se tam s námi nespravedlivě? To, co nás přitahuje k nebi je věčný život a láska. Láska mimo jiné nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, neraduje se z nepravosti, ale raduje se z pravdy… součástí dokonalé lásky je tedy také právo a spravedlnost. Ne lidská, ale Boží, dokonalá láska, která vyhání strach. Jsme vyslanci tohoto království a měli bychom být opřeni o spravedlnost a právo. Naše rozhodování a život by měli stát na spravedlnosti a právu. Na prvním místě hledejme Boži království a jeho spravedlnost.
Tam, kde vládne strach, nemůže vládnout spravedlnost. Ze strachu jsme schopni uhnout ze spravedlivého rozhodnutí, jsme schopni překroutit právo nebo se rozhodování vyhnout. To začíná v rodinách, ve společenstvích, ve společnosti jako takové. Proto se lidé nemohou často dovolat práva a spravedlnosti. Hledají ji a touží po ni. Kde jinde by skutečnou spravedlnost měli najít než v církvi. Proto je velmi důležité být ujištěný o bezpodmínečné Boží lásce vůči mne samotnému. Proto je důležité nést svůj kříž každého dne, protože jen dokonalá láska vyhání strach. Mimo Boži lásky v obecné rovině nám Bůh přidává nad míru lásku ke konkrétním skupinám lidí. Říkáme tomu, že nám je nebo něhoho položil na srdce. Právě díky tomu jsme schopni procházet mnoha trápeními, zraněními, problémy a přesto je dál milovat a dokonce se radovat ze služby. Právě tato láska, vložená do našeho srdce, přemáhá a vyhání strach z oněch skupin, lidí nebo starostí a bolestí, z naši neschopnosti a nedokonalosti, které jsou s touto službou spojené. Duch svatý pak dodá i sílu a autoritu a uschopňuje nás.
Ve strachu není ani právo ani spravedlnost. My křesťané chápeme spravedlnost a právo většinou jen vúči sobě. Tvrdíme, že jsme spravedliví v Kristu. Mluvíme o tom, ale nerozumíme tomu. Jsme ospravedlňováni, když vyznáváme své hříchy – Bůh nám je pro oběť Ježíše odpouští a očišťuje nás od veškeré nepravosti, a jednak pokud zůstáváme v Kristu, nedopuštíme se dalších nepravostí. Tedy neměli bychom. A v tom je problém. My se jich dopouštíme a znovu potřebujem odpuštění. To je naše ospravedlnění z Krista. Víra v Ježíše a v jeho oběť, která nás uvádí do Boží spravedlnosti, protože naše nepravost je omývána jeho krví prolitou na kříži. Jsme jí přikryti. Je tu však také spravedlnost jako postoj a jednání nás vůči jiným. Protože to není již o Bohu, který nám odpouští, ale o nás jak jednáme s jinými. Často si neuvědujeme, že nejednáme Božím způsobem a tím se dopuštíme nespravedlnosti. To má právě velký vliv na růst Božího království. Naše (křesťanů) nespravedlivé jednáni odrazuje mnohé. My jsme přece odrazem slávy Kristovy. Ti, kteří se nejvíce ohrazují, že jsou křesťané, právě nejméně jednají v Boží spravedlnosti a právu. (Osobní pětadvacetiletá zkušenost.) Jsou v postoji, že jen oni jsou spravedliví a soudí všechno kolem. Jejich spravedlnost je jen jejich pohledem, ne pohledem Božím. Stávají se samospravedlivými. (Tím se vyznačuje především náboženský duch – jen ke mně mluví Bůh, jen já mám ten správný pohled na věci, … ale o tom někdy a někde jinde) Pokud si chceme udržet spravedlivý postoj a pohled na situace a vůči lidem kolem, lidem, které nám Bůh svěřil, pak se musíme očistit od podobných lidí v naší blízkosti. Oni mohou ovlivnit naše jednání. Někdy totiž zní velmi jistě a přesvědčivě.
(pokračování příště)