(Pokračování)

Cesta z duchovní puberty do dospělosti je dlouhá. Někdy se zdá, že jsme již dospěli, ale ještě v mnohých věcech se stále „babráme“ a nechávame se zavést do slepých uliček. Prostě dospíváme postupně. V  něčem rychleji v jiných věcech to trvá roky. Zkušenosti, skrze které dospíváme jsou Boží cestou. Asi by bylo jednodušší, kdybychom si přečetli Slovo a hned bychom jednali přesně podle něho. Toho však plně nejsme schopni. Bůh to ví a ví také, že ten nejlepší způsob jak dospět je, abychom zažívali jeho moc, lásku, spravedlnost, jeho myšlení a jednaní v praktickém životě. Sám Ježíš říká:  Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále.
Matouš 7:24 B21 Plnit Ježíšova slova, znamená je žít. To nás posunuje. Není to o psychologii, ale praktických zkušenostech s Božim jednáním v našich životech a životech lidi kolem nás. My bychom někdy chtěli dospět hned. To není možné. Čím vice dospíváme, tím více si uvědomujeme kým v Kristu jsme. Čím více jsme v Kristu, tím méně máme strach. Umenšování strachu až ke konečnému vítezství je dalším poznávacím znamením naší cesty k dospělosti. Je to znakem vyšši cesty.

Strach.V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
1 Jan 4:18 CSP

Buď láska nebo strach. Mám z něčeho strach, pak jsem ještě nepochopil nebo nepoznal jak velkou lásku ke mě má Bůh. Pokud bych ji znal, neměl bych strach. Strach mohu mít téměŕ ze všeho. Tak jako dokonalá láska zasahuje všechny oblasti našeho života, ať tělo, rozhodování, praktický život, postoj k Bohu a lidem, naše jednáni s lidmi, tak stejně strach. Pokud mám z něčeho strach, mám v té oblasti nedokonalost v lásce. Do protikladu ke strachu dávame odvahu, ale tím protikladem není odvaha a smělost, ale láska. Tak jako láska je trpělivost, laskavost, věrnost, víra, naděje, pravda a především život, tak strach je podezřívavost, pochyby, nevěrnost a nevíra, netrpělivost, žalovaní, lež a smrt. Strach mučí i zabíjí a to nejen duchovně, ale i fyzicky. Může vést až k zástavě srdeční činosti.  Naopak láska uzdravuje, dává pokoj a potěšení a vede k životu.

Pokud stále více poznávám kým jsem v Kristu (ne jen podle slova, ale mám to prožité), tím více se setkávám s Boží – pravou láskou a také se v jejím používaní zdokonaluji, protože mám méně a méně strachu, který mi předtím bránil lásku přijímat a hlavně v ní žít.

(pokračování zítra)