(Pokračování)

Opustit soud znamená změnit pohled i smyšlení o lidech. Mohu lidem pomáhat a přesto je soudit nebo s nimi dokonce opovrhovat. Soud je velmi často spojený s naší povýšeností. Proto se nám náš soud často vrací. Přesně to, za co soudíme druhé, se nám samotným stává. Uděláme přesně to samé, co jsme odsoudili na jiných. I to je naše vyučování a cvičení, abychom mohli příště jednat bez soudu. To, jak vyrůstáme z puberty, poznáme podle toho, že si z takových situací bereme ponaučení. Nesvádíme to na to, že u nás je to něco jiného, že my to myslime jinak. Často se setkávám s tím, že si ani neuvědomujeme, že děláme to samé, co jsme u jiných odsoudili. (I z vlastní zkušenosti.) Duchovně dospělý člověk se nechá poučit. Ne vždy to je ihned. Některým se stává, že poučení hned nepřijmou, ale pak o tom přemýšlí a změní postoj. Jiný naopak říká ano, ano je to pravda, ale brzy na to zapomene a nic se nezmění. Kdo z nich roste a kdo zůstává na místě. Nepřipomíná vám to jeden příběh z Písma?  Pokud se necháme poučit Bohem, vyřešíme dvě věci najednou. Situaci do které jsme se dostali a budeme jednat s naším smyšlenim o druhých, s naším odsuzováním.

Než začneme někoho nebo něco soudit, představme si, že stejně jako my, by nás začal soudit Bůh. Podle stejných měřítek jako máme my k těm, které soudíme. Jak bychom dopadli na jeho soudu?  Jak často se vystavujeme tomuto soudu tím, že sami soudíme.

Jednou jsem soudil člověka i to jak řešil situaci. Byl u toho i můj šéf. Když jsem skončil, v klidu mi řekl, že to byl jeho nápad a příkaz, který ten kolega jen dopbře splnil. Zůstal jsem jako socha a nevěděl jsem, jak se mám chovat. Byl to zkušeny vedoucí, který dávno vyrostl z duchovni puberty, který měl smysly zkušenostmi vycvičené ke spravedlnosti a rozenání dobrého a zlého. Neurazil se, ale vysvětlil mi situaci i to, proč takové rozhodnutí udělal. Dál jsme měli velmi dobré vztahy a pro mne to byla dobrá zkušenost, která mne posunula. Nevíme, proč naši sourozenci dělají mnohé věci. Nevíme, jestli jen neplní poslušně příkazy Boží, nebo svých autorit. Jak často slýchávám, že to či ono rozhodnutí není dobré, že není z Ducha svatého. Jak to vím?

Sám musím bojovat proti takovým myšlenkám, abych nevynášel soud. Největší je boj, pokud jsem v nějaké skupině nebo s člověkem, který stále kritizuje. Musím odejít, jinak bych se  nakazil. Dnes je to mnohem lepší, ale dříve to bylo jako infekce, která se uhnízdila uvnitř myšlení a stále pracovala a měnila se ve slova. I dnes jsou situace, které mne mohou rozhodit, nejsou podle mých představ, jsou v rozporu (momentálně) se zaslíbením, nebo slovem, které jsem dostal, ale učím se s tím jednat. Snažím se ztišit a oddělit se od toho. Pak to předat Pánu. Ve většině případů pak přijde pokoj. Někdy za hodinu, jindy další ráno. Začnu to vidět a přemýšlet z jiného pohledu a především vždy mne skrze to Duch svatý posune dál. Mohu pak pokračovat ve službě bez soudu. Není to však bez boje. Učím se podobně dívat na většinu situací kolem sebe.

Pavel v listě Římanům píše: Kdo vůbec jsi, že soudíš cizího služebníka? Před svým vlastním pánem obstojí, či selže. A on obstojí – Pán jej dokáže podepřít!  Římanům 14:4 B21

Je lepši podepírat. Když se setkáme se soudem od jiných k sobě nebo dalším, buďme opatrní, abychom také nazačali soudit, ale snažme se podepřít, vysvělit, ukázat, žehnat a modlit se.

(pokračovaní zítra)