(pokračování)

Existuje celý seznam veršů z Písma, které nám říkají kým v Kristu jsme. Přestože se o tom káže a vyučuje, nějak to nejsme schopni přijmout. Nevíme jak to v sobě udržet, jak být těmi, kterými bychom měli v Kristu být, nebo jak proklamujeme svými ústy, že jimi jsme. Není jiná cesta než žít mezi lidma. Pokud jsem pod ochranou samoty, nikdy nezískám zkušenosti a nezjistím jak na tom ve skutečnosti jsem. Pokud nezačnu sloužit i těm, které moc nemusím nebo mi nějak dříve ublížili, nezjistím, jak je to doopravdy s mojí láskou. Zda jsem ochotný skutečně nést svůj kříž. Citovat můžeme cokoli, slyšet a přikyvovat tomu a říkat „to je fakt pravda“ není tak těžké, ale řídit se podle toho… Potřebuji si své smysly vytrénovat a to nejde někde mimo lidi. Potřebuji se přestat hádat o učení a přemýšlet o tom, co Bůh skutečně po mě chce. Je naprostou samozřejmostí, že bez Ducha svatého to nejde. On nám připomeme v situacích vše co jsem četli v Písmu, co jsme slyšeli v kázáních a vyučováních, dodá nám sílu a povzbudí nás, ale udělat, nebo naopak přestat dělat, to musíme  my sami.

K vyšši cestě. 3

Soud. Nedospělý člověk stále soudí. Má to jasné. Černobílé. V pubertě soudíme rodiče, učitele, generace, situace… Křesťanský puberťák si neuvědomuje, že vlastně soudí Boha. Rodiče ať fyzické nebo duchovní mu dal Bůh, učitele povolává a posílá  Bůh, celé generace byly vedeny Bohem a všechny situace, které nás potkávají má Bůh pod kontrolou. Pracuje s nimi tak, aby nám situace prospěla a my z ní vyšli zkušenější a silnější (je to jeden ze spůsobů tříbení našich smyslů, abychom lépe poznali co je dobré a co zlé). Soudem se stavíme proti němu.  Proč? Protože soud patří mu a ne nám. Kristus nepřišel, aby soudil, ale aby zachránil. Naše oči by měli vidět svět a lidi kolem očima zachránce a ne očima soudce. Bůh ví, že by nás musel všechny smést, kdyby dnes uplatnil právo soudu. Nedělá to. Čeká se svým soudem, protože touží po tom, aby všichni lidé došli k pokání. (2 Petrova 3) I my máme mít stejný postoj k lidem. I k těm, které známe i s jejich chybami a jejichž chyby nemůžeme vystát. Přečtěme si příběhy velkých mužů a žen víry v Písmu. Copak nedělali chyby, copak je Bůh neviděl, ale kolikrát jim to připomíná? Skutečně jen ty nejzávažnější přestupky. Přesto v listě Židům je dává za vzor. Pavel nám pak píše toto:  Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš!
Římanům 2:1 B21
Souzení druhých nepatří k dospělosti. Souzení nikoho nevychová, nikomu nepomůže, jenom ubližuje druhým i nám. Dospělý křesťan došel již k tomu, že soud je marnost a zmar a opustil ho.

(pokračování zítra)