(Pokračování)
Co nás nechává v nedospělosti? Pavel o tom v listě Židům píše takto : „Měli bychom o něm (Kristu) ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm.“
Židům 5:11-12 B21
Lenost naslouchat. Rád pozoruji lidi. Někde venku, v kavárně. Často není nemožné slyšet jak se baví. Občas se rozhovory lidí úplně míjí. Málo lidí skutečně vedou rozhovory, při kterých přemýšlí o tom, co ten druhý říká. Většina rozhovorů je o tom, co chceme říct mi. A tak jen mluvíme a mluvíme své věci. Čekáme na slovo od toho druhého, na které bychom mohli reagovat a říct to své. Když se sejdou dva takoví lidé, je to jako dva se míjející vlaky. Oba se vidí, slyší, ale každý v rozhovoru jede jiným směrem. Znám ještě horší způsob. A to čekat a zaměřovat se v rozhovoru na slova, která mne zraňují. Tak mezi sebou často vedeme rozhovory i my věřící. Nejde nám o to slyšet toho druhého, ale prosadit sebe, svůj názor, svůj pohled a říkáme tomu pravda. Snažíme se říct to, co je v nás, co nás napadá. Prostě prosadit se. Když hovořím s lidmi, kteří mají odlišné názory, pro které se přou, připadám si jako bych mluvil s dvěma bratry, kteří se spolu o něco hádají. Jako jejich otec jim mohu vysvětli, jak to je, jak to má být mezi nimi, oni však neslyší, nechtění slyšet, mají na to svoje ale. Nasloucháni sebou totiž často nese změnu v myšlení a následně změnu v jednání. A to my v takové chvíli nechceme. Pak ani nechceme slyšet.
„Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně.“ Židům 5:13 CSP
Dalším důležitým slovem je zde spravedlnost. Nezkušení ve slově spravedlnosti. Právě pro tuto nezkušenost vznikají mezi bratry (sestrami) hádky. To, co brání v našim slovům být spravedlivá, je právě prosazováni sebe a své pravdy. Naše sobectí. Spravedlnost nemůže fungovat skrze naše sobectví. Sobectví brání tomu, abychom mluvili spravedlivě. Možná nás v mysli někdy napadne, co je spravedlivé, ale sobectví vynese z našich úst nespravedlnost. Pokud jsme „líní“ naslouchat, tedy přemýšlet o tom z čeho nás Duch usvědčil a následně jednat s naším sobectvím, pak postupně budeme i sobecky myslet. Spravedlnost si vlastně překroutíme a přivlastníme pro vlastní touhy, potřeby a omluvy.
„Jenže já jsem s vámi, bratři, nemohl mluvit jako s duchovními, ale jako s tělesnými, jako s nemluvňaty v Kristu. Krmil jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste stále tělesní. Copak nejste tělesní a nechodíte po lidských cestách, když mezi sebou máte závist a svár? Když jeden říká: „Já jsem Pavlův“ a druhý „Já zas Apollův“, nechováte se jen jako obyčejní lidé?“
1 Korintským 3:1-4 B21
Dospělost se začíná tím, že přijímám odpovědnost. V dospělosti začínám chápat, aspoň částečně, jednání našeho Otce s námi. Dospělost začíná vidět jak to s námi nemá lehké, jak přesto jeho láska jde přes všechny naše hádky o pravdě, jak jeho spravedlnost je skutečnou spravedlností pro všechny, jak… Dospělost přináší jiný pohled. Boží pohled do našeho myšlení. V dospělosti bychom měli dojít k otcovství a v něm se skutečně začít podobat Otci a ho v nás přinášet jiným, těm nedospělým, zraněným, zmateným, ustrašeným… všem. To je úplně jiný duchovní svět. „Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál.“
Židům 6:1-3 B21
(Pokračování příště)