Ondřej se vracel s bratrem Petrem a ostatními z Olivetské hory. Ještě byl plný dojmů z toho, co viděl. Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, se jim několikrát ukázal. Zjevil se dokonce uprostřed nich, když byli zavřeni v domě. To, co se však dnes stalo, ho omráčilo. Jasně viděl, jak Ježíš stoupá k nebi, jen tak. Nikdo a nic ho neneslo. A jak přitom zářil. A ty bytosti, určitě to byli andělé, velcí, mocní a mluvili k nim. Bylo to tak mocné, hrozné a přitom pokojné. V tom všem si ani nepamatuje, co ti andělé k nim promlouvali.

Myšlenky ho vedly do vzpomínek. Co všechno se za dva měsíce událo. Byla to smršť událostí. Petr šel vedle něho mlčky. Ostatní, mohlo jich být snad pět set, se v malých skupinkách trousili k Jeruzalému.

Ondřej se v myšlenkách vrátil o čtyřicet dní zpět. Znovu se mu přehrával obraz, jak ten páteční večer po Ježíšově ukřižování byli všichni vystrašeni a schovávali se v domě. Nikdo nemluvil.

První tenkrát protrhnul ticho Petr:

„ Musíme se schovat. Budou nás pronásledovat“
Jakub se k němu přidal: „Ano, když ho ukřižovali, tak nás budou chtít taky. Měli bychom se rozejít. Nevím, co a proč se to stalo, ale jsme bez svého vůdce bezradní a bezmocní.“
Matka synů Zebedeových si něco stále opakovala. Nebylo ji rozumět, jen občas bylo slyšet její povzdech: „Tak teď už nebudou sedět hned vedle něho, už nebudou vládnout.“
Ze tmy se ozval pochybovačný hlas Tomáše: „Naletěli podvodníkovi. Kdyby nebyl podvodník, určitě by ho nemohli ukřižovat. Mesiáše přece nemůžou zabít.“
Marie s pláčem v hlase, ale přitom důrazně Tomáše napomínala: „ Nevím, co se děje, tak jako Jakub a ostatní, ale vím, že není podvodník. Copak jsi u toho Tomáši nebyl, když uzdravoval, vysvobozoval, křísil mrtvé, copak to byl podvod? Ne, ne, ne. Copak nám srdce nehořelo, nebyli jsme zasaženi, když k nám mluvil, když byl s námi? Ne. To nemůže být konec. Takhle to přece neskončí. Ne. Ne. Ne.“ Naplno se rozplakala.
Pak nastalo ticho. Všichni jsme se pomalu uložili ke spánku. Byli jsme jako zraněná zvířata, která se na noc schovávají. Bez naděje na zítřek.

Dnes chápu jeho napomínání, když se nám začal od neděle zjevovat. Sám o sobě svědčil, že je vzkříšený. Jak nám to říkal? Že jsou mezi námi ti, kteří stále pochybují a mají tvrdé srdce. Ale říkal to plný milosti. Vím, že i přesto nás miluje. Pak s námi i jedl, dokonce přinutil Tomáše vložit do svých ran jeho ruku. Tomáš pak padl na kolena a říkal stále dokola:“ Můj Bůh, můj Pán. Můj Pán, můj Bůh“ Ondřej se lehce při té vzpomínce usmál.
„Čemu se směješ“, probral ho ze vzpomínek Petr.
„Vzpomněl jsem si na Tomáše, ale podívej Petře, támhle. Několik skupinek jde směrem od Jeruzaléma a ne k němu, jak nám Ježíš přikázal.“
Petr se k nim rozběhl. Ondřej mu sotva stačil.
„Proč nejdete do Jeruzaléma, jak nám to přikázal Pán?“
„A proč bychom měli? Bylo to úžasné, zázračné, ale opět jsme sami. Uvěřili jsme, že je Bůh, ale teď se musíme postarat sami. On je někde nahoře.“
„Ale vždyť nám zaslíbil, že nám pošle Ducha svatého.“ Petr byl zaskočen jejich uvažováním.
„Možná pošle, možná nepošle. My se musíme postarat o rodiny, o obchod, o hospodářství a nemůžeme zůstat v Jeruzalémě.“ Bylo slyšet přitakání ostatních ze skupinky. Pak se obrátili a pokračovali v cestě od Jeruzaléma.
Ten večer jich zůstalo jen tři sta.

Přestože byl Ondřej stále plný očekávání, dnes odpoledne před Letnicemi byl smutný. Další učedníci odešli z Jeruzaléma. Nedokázali čekat a společně se modlit.  Je jich sotva sto dvacet. I Petr s Jakubem se dopoledne vytratili. Neřekli mu ani, kam jdou. Slyšel nějaké hlasy před domem a teď ránu do dveří. Jako by někdo hodil kamenem.  Dveře se otevřely a Jakub s Petrem rychle vběhli do domu a zavřeli dveře a zastrčili závoru. Jakub měl hlavu od krve.
„Co se stalo?“ ptal se Ondřej.
„Ale, chtěli nás ukamenovat“. Cedil slova skrze zuby Petr. „Nejraději bych je pověsil na kříž, jako oni našeho Pána. Je to nevěřící banda.“
Jakub si otíral krev z obličeje a přitom vysvětloval: „ Chtěli jsme lidem v Jeruzalémě říct o Ježíši, ale nikdo nás neposlouchal. Všichni se jen smáli. Tak jsme začali vkládat ruce na nemocné, jako když jsme s Ježíšem chodili nebo když nás poslal po dvou do okolních vesnic. A co myslíš, že se stalo? Vůbec nic.  No tak nás začali kamenovat, jako falešné proroky.“
Ondřeje se zmocnil strach, ale také vztek na lidi venku. A rostl. Najednou si připomněl slova Ježíše: „Milujte své nepřátele“. Rozbrečel se:  „Ježíši, já nedokážu milovat. Já jsem plný vzteku. Chtěl bych jim to vracet, ale mám i strach. Já přece nemohu být tvým učedníkem. Pomož mi. Prosím. Pomož mi.“

Nastal den Letnic.
Ondřej cítí, že ve vzduchu je něco zvláštního. Neumí to však pojmenovat. Najednou se zvedá vítr. Cítí uvnitř břicha horkost a zvláštní tlak, který se mu dere nahoru už je v krku. Dívá se na ostatní v místnosti. Vidí, že prožívají něco podobného. Něco nad nimi je, jako by oheň. Ale nestravuje je. Tak jako to cítí v sobě. Nemá sílu vzdorovat tomu tlaku. Jde to ven z jeho hrdla. „Co to říkám za nesmysly.? Já jsem se asi zbláznil. Navíc se motám jako opilý a podlamují se mi kolena. Co se to děje?“ Najednou se vzpřímí a bez strachu a hanby jde ven. Vidí Petra, který něco lidem říká, a oni se zastavují a poslouchají. Teď na něho naléhají, aby se za ně modlil. Dokonce i chromý začal skákat. „Ano to je to Ježíšovo zaslíbení,“ raduje se a poskakuje „ že pošle Ducha svatého, že nás obleče mocí z výsosti. Teď mám jistotu, že jsem Boží dítě.“ Najednou se zastaví. „Vždyť i ti všichni tady venku potřebují poznat Ježíše, odpustit hříchy.“ Cítí, jak ho zaplavuje láska k lidem. „Nemohu mlčet!“ Ondřej vyšel do Jeruzalémských ulic plný naděje, síly a lásky. Plný slov evangelia o Ježíši Kristu. Tak jako všichni ostatní učedníci, kteří čekali v domě na křest Duchem svatým.

Rok 2018 v jedné vesnici nedaleko Brna.

Ondřej klečí u své postele. Je zoufalý a je to slyšet z jeho slov, když se modlí: „ Pane Ježíši dnes to jsou již tři měsíce, kdy jsem v tebe uvěřil, kdy jsem vyznal své hříchy, ale stále se můj život nemění. Stále bojuji s hříchem a prohrávám, stále mám strach z toho, že mne Bůh nemiluje, že nejsem jeho dítě. Když se dívám na ostatní v církvi, oni tě slyší, rozumí tomu, co čtou v bibli, ale já? Vždyť víš. Jsem zoufalý, jsem slabý. Pomož mi, prosím.“

„Co to je?“ …. To ty ke mně mluvíš, Ježíši?“ Najednou Ondřej cítí teplo uvnitř sebe. Celého zaplavuje pocit, který ještě nikdy nepoznal. Je v tom však nadpřirozený pokoj. Najednou vnímá, že k němu hovoří nějaký vnitřní hlas: „Neboj se, jsem s tebou. Jsi můj milovaný syn. Nikdy se tě nezřeknu. Tam kde jsi slabý, budu tvou silou, tam kde se cítíš neschopným, doplním svoji dokonalost, tam kde byl strach, bude pokoj ode mne. Tam kde byl hřích, bude milost a láska. Tam kde nerozumíš, budu tvým rozumem a moudrostí. Budu tvým ochráncem i přítelem. Budu tě napomínat, ale i povzbuzovat, dávám ti do tvého nitra svého Ducha, aby v tobě mohl začít růst nový Ondřej, který krok za krokem začne mít můj charakter.“
Ondřej přemožený tím, co poprvé prožil, se zmohl jen na: „Děkuji Tatínku, teď vím, že mne miluješ“. Po tváři mu tekly slzy plné radosti.

Ondřej prožil své Letnice. A co ty? Stačí ti, že víš, že Ježíš je Mesiáš, nebo potřebuješ také prožít své Letnice a změnu v nového člověka?