Fyzicky zažívám v posledních třech letech, co znamená rasismus. Jde o nadřazenost podle tělesných a biologických odlišností různých ras, etnik, národů. Stejně to ale platí o nadřazenosti mezi církvemi. Pokud si některá denominace, cirkev, společenství (samozřejmě mluvím o křesťanských církvích) začne myslet, že je vůdčí a nadřazenou církví nad ostatními, pak je to především pro různé vnější a fyzické projevy, někdy i počty a vzniká tady církevní rasismus. I v křesťanské společnosti existuje rasismus. Dokonce duchovní rasismus. Je to jednak proto, že samotné církve se tak chovají vůči sobě navzájem. V devadesátých letech jsem při své obživě hodně cestoval po Čechách a tím navštěvoval různá křesťanská společenství a církve podle toho, kde jsem zrovna byl. V mnoha připadech jsem se s tímto duchovním rasismes setkal.  I dnes stále pociťuji jeho vliv v křesťanském světě – tedy spíše v Česko-Slovenské světě. Jak se takový rasismus projevuje? Jednoduše. Jeho základem je pýcha. Pýcha na to, jak jsme duchovní a nejduchovnější ze všech. Proto jen my máme pravdu a pravdivé učení a vše co děláme, je TO JEDINÉ správné a ostatní by se měli podle toho řídit. Nejlépe podřídit. Jindy je to pýcha na na hisrorii. My jsme tou nejstarší církví a to nás předurčuje k tomu, že jsme jedině mi těmi, kdo by měli určovat směr … .  Je toho hodně, co stojí v křesťanských společenstvích na pýše a co vytváří hradby. Usmívám se, když slyším mluvit o tom, že to tak není. Stačí se jen na chvíli zaposlouchat do rozhovorů v té, či oné církvi, začít se ptát na učení a…
To, co podporuje růst a sílu rasismu, je strach a panika. Pýcha, strach a panika si dokáží v našich životech vystavět velmi silné pevnosti. Neustále nám ukazují na někoho z koho bychom měli mít strach a kdo je přitom v našich očích méně cenný než my.

Před Bohem nebudeme stát jako denominace, či společenství. Ani jako rasa nebo etniku. Tam budeme jenom já a On bez ohledu na to odkud pocházím, jakou jsem  měl barvu pleti nebo do jaké církve jsem chodil. Tam budu stát a odpovídat se ze svého vztahu k Němu a z mé poslušnosti.

Rasismus mezi křesťany popírá Boží spravedlnost, Boží milost bez rozdílu, Boží dobrotu a laskavost, Boží milosrdenství i spasení z víry. Potřebujeme bořit tyto pevnosti v nás. Nejenom v nás, ale také kolem lidí a skupin, které jsme hradbami uzavřeli. Musíme je pojmenovat a pak se jich zříct, pýchy, strachu, paniky, soudu, učinit pokání a začit stavět na osobním vztahu s Duchem svatým. Ten nás nikdy nepovede cestou rasismu a odsuzování. Pokolikáté již píši, že tam, kde je Duch svatý, je svoboda. Jak pro mně, tak pro mého bratra nebo setru, přestože jsou jiní.

Je rozdíl mezi rasismem a řešením situací, které vznikají pro rozdílnost kultur, etnik a ras. Pokud se rasistického postoje nezřeknu, pak tyto situace konflikty nebudu moc nikdy řešit Božím způsobem. O tom však až někdy jindy a jinde.