(pokračování)

Hradby byly stavěny především proto, aby ochránily před útokem nepřítele. Dnes si také stavíme takové hradby. Je jednodužší si vystavět hradbu, než usilovat o pokoj. V jedné romské osadě žije pět velkých rodin. Každá z těch rodin se skládá z několika měnších. Dohoromady žije v osadě kolem šesti set obyvatel. Možná o něco více. V nepravidelných intervalech dochází k hádkám mezi těmito rodinami. Často hádky končily prolitím krve. Místo hledání usmíření,  hledali a stále hledají v sobě ještě větší zlobu. Výsledkem je, že se teď hádají mezi sebou i ty malé rodiny, které tvoří jednu velkou.
Nakonec to vyřešili tím, že začali stavět mezi svými domy a rodinami ploty. Všichni žijí zhruba na pětistech metrech čtverečních země, která jim  vlastně ani nepatří. Nejen že oddělují „své území“  (které přitom vlastně patří někomu jinému), ale především si znemoňují pohyb a ještě více si omezují již tak omezený prostor k životu.
Nejde však jen o romskou osadu. I v jiných rodinách dochází k hádkám, které končí proléváním krve, celoživotní nenávistí a stavěním plotů a hradeb.
Uvádím to jen jako příklad, protože podobně jako si v osadě rodiny staví hradby mezi sebou, podobně jednají také i křesťané a celá společenství. A z historie církve víme, že zde také doházelo i k prolévání krve.
Co mají taková křesťanská splečenství, církve nebo denominace ještě společného s osadou? Že staví bariéry, ploty, hradby na území, které jim vlatně nepatří. Boží království je Boží. Je bez hranic. My je však vytváříme tím, že si navzájem stavíme mezi sebe plot. Jen proto, že někdo jiný nestaví své vyučování na stejném verši jako já. Jen proto, že ten druhý vidí poslání Božích dětí jinak než já. Jen proto, že vyjádření jeho víry se odlišuje od toho mého, jen proto, že…
Potřebujeme, aby v nás bylo živé Slovo, které nás uvede do pravdy. Ne člověk.  Jeremjáš 31:34 „Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu.“
Mnohokrát jsem svědkem toho, že břatři a sestry znají to, co kážu nebo vyučuju. Mají to v sobě, cítí to stejně. Jen to nedokážou vyjádřit slovy. Nedokážou to pojmenovat a pak jim to utíká jakoby mezi prsty, ALE MAJÍ TO. Mají v sobě Slovo. Když stavíme hradby na území Božího království, dostáváme se do omezeného prostředí a přestáváme růst v poznání našeho Pána. Prostě máme všude kolem zeď místo volné cesty za Pánem. Omezíme svůj prostor a omezíme i prostor pro Slovo. Najednou z nás začnou vycházet slova místo Slova. To nejhorší je, že stavěním hradeb stavíme jiné naše sourozence v Kristu do pozice našich nepřátel, před kterými se musíme ochránit hradbou.
(pokračování příště)