Když se vrátím ke strachu z neznáma a podívám se například na sebe, pak vidím, že během celé služby se snažila tato mocnost strachu na nás útočit, aby zastavila nebo dostala naši službu mimo Boží vůli. Vždy, když jsme se snažili prosadit nebo udělat něco nového (a to se týká i církve), přicházel strach a snažil se nás zastavit. Stačil jen nějaký náznak problémů, ihned přišel s obrovskou bublinou, jak to bude špatné, nemožné, že to není Boží vůle, že jsou všichni proti nám… Přitom to tak nebylo. Jen nám chtěl zaslepit oči. Nám i ostatním. Nemusím jít daleko. Stavba komunitního centra v Pezinku. Blíží se její kolaudace, ale dojít až k ní bylo těžké a ještě je, přestože bude za pár dní. Celá stavba od samotného projektování, přes její stavbu, financování byla velmi problematická a v jednom čase to vypadalo, že skončí v necelé polovině pro nedostastek financí. A to všechno přesto, že na začátku to vypadalo, že vše půjde hladce. Město dalo pozemek v osadě, projektant i stavební firma hovořili o tom, že pro nás budou dělat pomalu jen za náklady…. Nakonec se počátek oddálil o rok pro nesouhlas souseda s připojením na veřejný vodovod, který je na jeho pozemku hned vedle centra. Projekt se musel dvakrát předělat, firma stavěla tak, že ji domluvené peníze podle smlouvy vystačily na necelou polovinu stavby a i dnes, kdy se dělají terénní úpravy přichází další a další starosti. Jak stavební, tak například s hygienou a jejími podmínkami, které stavbu prodražují. Prostě řečeno jeden velký a vleklý problém. Na první pohled žádné velké požehnání, spíše naopak. Nešlo jenom o stavbu samotnou, ale reakce lidí kolem. Jak lidí z osady, tak především sousedů, kterým patří pozemky kolem. V takových chvílích přijde první útok: „Je vůbec Boží vůle, to stavět? Nespletl si se?“ Nenechal ses unést situací lidí v osadě? Skutečně je to Boží vůle? Vždyť Boží požehnání sebou nepřináší trápení.“ Pokouší se o to, aby služebník dostal strach z toho, že nědělá Boží vůli. Že je mimo. Aby začal pochybovat. Pak přichází další. Jak stavba rostla, upozornila na to, že někdo chce pro lidi z osady něco skutečně dělat a investuje tam značné finanční prostředky. Tedy je to vážné, protože to vypadá, že se někdo rozhodl celou situaci měnit. To není samo sebou. Přichází strach na druhou stranu. Na sousedy a obyvatele.  Lidé se bojí, že do osady přijdou další Romové. Protože všechny romské domky stojí na černo a některé na jejich pozemku, žádají stavební úřad o povolení k jejich bourání. V té chvíli se strach vrací. Začne našeptávat. „Pokud se začne bourat, lidé z osady odejdou, stavíš to zbytečně. Zůstane tady ta stavba jen jako pořádně drahý a zbytečný pomník. Stavíš to marně. Všechno je marnost.“ K tomu se přidá nespokojenost z řad Romů, protože jim stavba přináší do osady více bahna (i když to bahno tam vždy bylo při každém dešti), jejich kritika na stavbu pramení z obavy, že se to nikdy nepostaví. To se přenáší na ty, kteří na stavbě pracují. Tak strach opět přichází a našeptává. „Vždyť to vídíš, ani o to nestojí, děláš to zbytečně, otočí se k tomu zády. Budou to jen kritizovat. Budeš mít jen další problémy.“  Vše tomu nasadí korunu zjištění, že vlastně vedení města ani nechce osadu nějak do budoucna řešit, protože to bude hodně stát a jde jen procentově zanedbatelnou část obyvatel. Zvláště, když se blíží volby.

Kdybych všechno postupně rozebral, zjistil bych, že ve skutečnosti není důvod k žádnému strachu. Že neexistje žádné lidské řešení této situace. Jen to Boží. A to začíná stavbou centra pro práci s lidmi v osadě. Na prvním místě duchovní – vedení ke Kristum tak té sociální. Není důvod ke strachu. Proč? Protože Bůh na lidi v osadě nazapomněl. To vím. Tím jsem si jistý. Také vím, že mne vede. Možná, že jsem mohl udělat některé věci jinak, ale vím, že to vede Bůh.  Jen mocnost, která se skrývá za strachem zaslepuje oči a myšlení. Místo reality a vidění řešení předkládá temnou budoucnost. Strach ze situací a především jedněch z druhých. Strach z Romů, strach z bílých, strach z toho jak to bude. Pokud by se nic nědělo, strach by odešel. To je důvod, proč není možné mnohými věcmi pohnout. Proč není možné změnit osady v normální obce. Protože ve chvíli, kdy se něco začne měnit, přichází strach, který má za úkol lidi zastavit, vrátit zpět.

Nehemjáš opravoval hradby Jeruzaléma. Když čtu o tom jak pracoval, zjistím, že byl vystavován neustálému zastrašování ze strany nepřítele. V té chvíli, kdy se hradby stavěly, problémy, které měl a útoky, které odrážel a které ho a lidi měly zastrašit , nevypadaly jako Boží požehnání. Když však dnes čteme, když to vidíme z Boží perspeltivy, je to jiné. Bůh věděl jak to dopadne. Tak jak mi dnes, ale lidé, kteří to v té době prožívali ne. Mnoho jich strach dostalo, mnozí to brali jako marnost a začali se více starat o vlastní dům a vlastní zajištění než o hradby… Nehemjáš však nepodlehnul strachu, i když byl pod jeho neustálým tlakem. Ať od nepřítele z venčí nebo z vlastních řad. Nebral to jako Boží nepožehnání. Výsledkem bylo postavení hradeb a získání opět bezpečí a svobody pro Židy v Jeruzalémě. Posunulo je to z pustiny, kde prožívali svá navštívení Bohem a své osobí zázraky, do nové etapy obnoveného Jeruzaléma. Do dalšího Božího požehnání. Dostalo je to z otroctví strachu, kdy se skrývali v pustině před těmi, kdo je zotročovali.

To, že se nám do cesty staví problémy, neznamená, že nejsme v Boží vůli a že není na cestě Boží požehnání. Naopak, protože se blíží, ďábel udělá všechno, aby nás zastavil. Abychom se zastavili, vrátili a tak minuli Boží vůli i požehnání do které jsme vstupovali. Používá k tomu jednu z největších mocností po smrti a to je strach.
Není však zbraně, která by proti nám mohla uspět. Je potřeba se postavit proti strachu a usvědčit mocnosti ze lži a jít dál po cestě, do které nás Bůh uvádí.

Modlitba:
Otče děkuji, že žádná zbraň ani nástroj vytvořený proti mně neuspěje a každý jazyk, který povstane proti mně na soudu, usvědčím z viny. Děkuji za toto tvé dědictví Hospodinových služebníků, jejichž spravedlnost je od tebe. (podle Iz 54:17)
Děkuji že mohu patřit mezi ně. Děkuji že neexistuje nic, co by mne mohlo odloučit od lásky Kristovy. (Ř 8:39) Děkuji, že v lásce k tobě mi všechno prospívá. (Ř 8:28) Děkuji, že vše se stává tvým požehnáním.
Já se stavím proti strachu a usvědčuji tuto mocnost ze lži. Bože ty jsi svou vztaženou pravicí učinil nebo i zemi, vše bylo stvořeno skrze a pro Ježíše Krista. (Je 32:17, Jan 1:3)  V Kristu není nic nemožného pro ty, kteří věří.  (Mk 9:23)
A já věřím.

(pokračování příště)