Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátil z Anglie. Šest dní jsme tam sloužili v romských sborech. Nejen sloužili, ale náš Pán také sloužil nám. Byl jsem povzbuzený z lidí, kteří jsou hladoví po Božím slovu a na jejichž životech je vidět změna. Věrnost ve službě, respekt k autoritám, dodržení slibů apod. Vše to ukazuje na velkou změnu v životě. Zvláště když se jedná o Romy. Nemluvě o velkých zázracích, které Bůh mezi nimi dělá. Přesto si sebou stále něco nesou ze své minulosti. Nejde jenom a Romy. Je to u většiny lidí, kteří jsou a dlouhodobě byli závislí na sociálních dávkách. Radoval jsem se, když jsem viděl jak všichni muži pracují. Nejen muži, ale také mnoho žen. Pak jsem si všiml, že drtivá většina pracuje jen čtyři hodiny denně. Ptal jsem se na to. Tak trochu jsem očekával, že uslyším něco v tomto smyslu: „Nám to stačí a zůstává nám čas na službu Pánu“. Mnoho z nich díky tomu slouží každý den ve sborech. Dověděl jsem se však úplně něco jiného. Aby dostali dávky na děti, příplatek na nájem, musí pracovat. Pokud by však pracovali osm hodin, pak by jejich mzda překročila limit, který jim umožňuje dosáhnout na dávky. Přišli by o ně. Naopak by však vydělali méně než mají díky dávkám. Rozdíl dělá v korunách kolem pěti až šesti tisíc. Pro mnoho rodin by to znamenalo o hodně snížit svou životní úroveň. Myslím, že je to jedna z posledních spoutaností, kterou si přivezli z Čech a Slovenska, ale je to spoutanost všech, kteří stejně uvažují při pobírání dávek. Nemohu pracovat, protože plat je nižší nebo stejný jako dávky. Přišel bych o příplatky, když budu oficiálně pracovat, přijdou exekuce…
Když se ptali Ježíše, zda platit daně odpověděl, že máme dávat císaři, co je císařovo a Bohu co je Boží. My jsme to trochu obrátili. Někteří to mají dokonce takto: “ Berme císaři vše, co můžeme…
Píšu o věřících a tak si nemyslím, že to mají takto nestavené, jen mají strach z toho, co přijde, když začnou oficiálně pracovat. Zvláště když byli v situaci, kdy dávky pro ně byly jako vyslyšené modlitby a Božím zajištění. Když se dostali do víru exekucí apod. Je to jako bychom chtěli stále zůstávat na poušti. Tak jako na ni byli Izraelité po čtyřicet let. Měli manu, věci se jim nerozpadaly. Bůh se nadpřirozeně každý den staral. Byli však na poušti. Poušť je poušť, proto mnohdy zatoužili být zpátky Egyptě, i za cenu vrácení se do otroctví, tam poušť nebyla. Měli strach z nových věcí. Vyjít zpouště do neznámé země Měli strach se posunout dopředu. Nevěděli jaké to bude. Strach jim zabránil vidět, že se o ně Bůh postará i v zaslíbené zemi. Důvěřovali jen tomu, co již dobře znali a předevšim jak Boha doposud znali. Egytp s jeho cibulí a masem, poušť s Boží manou a ochranou pod oblakem. Ale vyjít? Ne. Tam to neznáme. Strach z neznáma nás oslepuje, že nevidíme základní věci. Pokud se Bůh o nás postaral na poušti, pak se o nás o to více postará i v zaslíbené zemi. I když to bude vypadat úplně jinak. Nebude již mana z nebe, budu muset obdělávat půdu a bojovat s nepříteli, ale On se postará stejně. Bůh je můj zaopatřitel a ochránce. Právě tato důvěra v Boha nás stále přivádí do větší a vetší svobody v Kristu a vytrhává nás ze strachu, který nás drží v otroctvích.
Nevzpomínám si, že bych někde četl nebo slyšel, že mám s Bohem stát na místě. Slyšel jsem jen, že s Bohem máme chodit. Být. Život věřícího je neustála cesta novými zkušenostmi ve vztahu s Bohem, cesta, která nás k přibližuje jeho království a vzdaluje od otroctví. Pokud i na nových místech, kam jsme s Bohem došli, zůstaneme dlouho stát, postupně se pro nás stanou pouští, ze které opět budeme mít strach vyjít na nová místa.
Vrátím se k sociálním podporám. Možná byla pro tebe na začátku záchranou, Boží manou, tvůj Bůh ti chce dát mnohem více. Nechce, abys zůstal stát na poušti. Chce tě vést do ještě hlubší důvěry s ním. Chce, abys nebyl jen přijimatelem jeho zaopatření, ale aby ses podílel na věcech s ním. Nejenom duchovních. Stát není zloděj, ale Bůh ho používá, aby zajistil staré, nemocné, postižené. Tak jako zaopatřil tebe, když jsi to potřeboval. Dovol mu a důvěřuj mu. On tě chce použít i v této oblasti, abys mohl dávat skutečně císaři, co mu patří a Bohu co patří Bohu. Bůh se stará o všechny a to velmi různými způsoby a ty můžeš být jeho nástrojem. Neboj se vyjít ze své pouště, kde manou jsou sociální dávky a otroctvím strach z neznáma. V důvěře, víře a modlitbách opusť svou poušť a začni pracovat na své zemi zaslíbené. Bůh o to více bude s tebou a bude tvým zastáncem.