BŮH VYUČUJE – proto dovol dělat chyby.
Tehdy k němu přišla matka Zebedeových synů se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila. „Co chceš?“ zeptal se jí. Odpověděla: „Řekni, ať tito dva moji synové mohou sedět ve tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jí na to Ježíš. „Můžete snad pít kalich, který mám pít?“ „Můžeme,“ odvětili.
Matouš 20:20-22 B21
Ó, jak mi tyto verše připomínají situace z míst, kde zloužíme. Matka oroduje za syny. Matka rozhoduje za dospělé syny. Matka manipuluje se svými dospělými syny. A synové poslouchají. Doslova.( „Můžeme“) Chce své syny protlačit na místa a do autority, která jim nepatří. Ona je vidí ve vládě nového krále Izraele. Krále Ježíše. Jako ministry, rádce…? Chce jim zajistit to nejlepší místo. Pak jeji mateřská duše spočine v pokoji. Možná to tak podobně cítí. Možná si říká: “ Zajistím je a pak mohu v klidu zemřít.“ Asi ani zatím nevnímá, že její král a její království je Král a jeho království je Boží království.
Ježíš reaguje jinak, než bychom očekávali. I když ví, za co ho bude prosit, ptá se na to, co chce. A přestože je varuje ( jí i syny, kteří ji stále následují), oni trvají na svém. Reakce Ježíše je následovná: Na to jim řekl: „Ano, budete pít můj kalich. Dát vám sedět po mé pravici a levici ovšem nenáleží mně, ale těm, pro které to připravil můj Otec.“ Matouš 20:23 B21 Jinými slovy říká, jsou věci, které vám mohu slíbit, pro které vás mohu uvolnit, delegovat, ale jsou věci, které může udělat pouze můj nebeský Otec. Pokud si tedy myslíte, že můžete pít stejný kalich jako já, budiž, budeteho pít, i když nevíte, do čeho se vrháte, ale to do jaké autority vás povolá Otec je již jeho věc.
Jako vedoucí se často setkáváme s tím, že za námi chodí sourozenci s podobnými žádostmi. S tím, na co si myslí, že mají obdarování, v čem mohou ve sboru sloužit apod. Jednou, podruhé, potřetí… . Občas to může být v rozporu s tím, co si o tom myslíme my. Potřebujeme však vědět jestli je to v rozporu s Boží vůlí. Mnohdy se totiž stává, že se chováme jako matky, které stále chtějí chránit své syny, které by jim chtěly zajistit dobrou službu přímo, ale až na to budou mít. Bráníme jim vstoupit byť jen do drobné služby a čekáme na to, až se něco v nich změní. Častěji se je snažíme sami změnit. Výsledkem je mnohdy vzpoura a velmi pochybná změna. Zvláště, když takové ovečky prochází duchovní pubertou. Pokud nechceme, aby v ní zůstali po celý svůj život, musíme jim dovolit, aby je Bůh mohl formovat svým způsobem. Co to znamená? Přestaňme být matkami, které stále chtějí, aby se jejich děti změnily, stále je komandují, přesvědčují…, které o ně mají stále strach. To vede jen ke zklamání na obou stranách. Především však nedovolíme Bohu, aby mohl naše ovečky vést do služby a vyučit je skrze ni. Pokud toužím, aby Bůh vyučoval mé (JEHO!) ovečky, pak mu je musím odevzdat a sůvěrřovat mu. Je to jako s dětmi. Máme je jen na určitý čas, pak je musíme pustit a důvěřovat Bohu, že je povede. Nikdo se nic nenaučí bez praxe. Dovolme jim začít sloužit, dovolme jim vzít určitou dávku autority a především odpovědnosti. Bůh sám je bude vyučovat i skrze chyby, které udělají. Nechceme přece vychovat služebníky, kteří se stále drží máminy sukně. Chceme, aby se z nich stali Boží muži a Boží ženy. To znamená je předat z naší výchovy do výchovy našeho Otce a to se vším, co s tím souvisí, autoritou i dpovědností,
(Pokračování příště)