(Pokračování)

Sobectvi, zaměření sám na sebe, patří mezi hlavní překážky, které bráni jednání ve spravedlnosti.  V každém z nás je trochu sobce. U někoho hodně u jiných již méně. Záleži na tom, jak kdo dorůstáme do Krista. Jak se necháme tvárnit a budovat Duchem svatým. Proto o tom píši, abychom přemýšleli o sobě a nepřemýšleli o kom to vlastně Knoflíček píše. Proti sobectvi stojí zaměření na Krista. Ovšem všechno se dá zneužít ke vlastnímu prospěchu. Sobectví dokáže najít verše, kterými si kralování svého já dokáže omluvit nebo zaměnit za Boží vedení. Jedním z poznávacích znaků toho je pocit ublíženosti. Vedoucí zaměřený sám na sebe se cítí stále ohrožený, stále zraňovaný, nedoceněný, zrazovaný. Výsledkem je spůsob vedení, který ho má před tím vším ochránit. U každého trochu jiný. U  někoho obranný u jiných útočný, někdy obojí. Takový služebník se nedokáže radovat ze své služby Pánu. Je to logické, protože neslouží vlastně Pánu, ale sobě. Na první pohled jeho služba bude vykazovat velikost, vydannost, otevřenost, ale časem se ukáže, že se tak chová jen do doby, kdy nemusí ustoupit ze svého sobectví. (Umírat svému já.) Dokud mne všichni poslouchají a dělají to podle mých představ, jsem velkorysý, usmívám se a jsem ochotný sloužit. Pokud však někdo projeví jiný  názor, okamžitě so postavím k obraně nebo k útoku. Cítím se takovým člověkem ohrožený, zraněný. Stávám se ve svých očích obětí. A tak ten, který byl pro mne včera bratrem a přítelem, je druhý den nepřítelem. Je to další poznávací znak sobeckého vedení. Měním přátele podle toho, jak se cítím. Jeden den je pro takového služebníka člověk Božím mužem nebo ženou, druhý den nástrojem ďábla. V sobectví se totiž špatně rozvíjí dar věrnosti. (Ale i ostatní dary Ducha svatého.)

Problém je v tom, že služba podle mých představ není službou Pánu a to i tehdy, kdyby měly tyto různé představy kus společné cesty. Buď sloužím Boží představě nebo své. Boží vůli nebo své. Lidé nezralí v této oblasti, myslím tím, že se stále pohybují na úrovni duchovní puberty, která je právě projevem sobectví spojeného s částečným duchovním poznáním, se chrání výroky typu: „Bůh mi to řekl“, které vlastně znemožní jakoukoli diskuzi a modlitby pro hledání Božích cest. Sám jsem tím na začátku své služby procházel. Často jsem říkal: „Bůh mi to řekl. Bůh to chce.,..“ a vzal jsem tím možnost lidem říct, co vnímají, jak k nim promlouvá Duch svatý… Nedal jsem jim jinou šanci, než mne slepě následpvat, nebo odejít, pokud měli jiný názor. Někteří zůstali, ale ztratili chuť sloužit. Nechtěl jsem slyšet jiný názor, protože by to mohlo ohrozit to, pro co jsem se rozhodl. Sobectvi vždy předpokládá, že jen já sám znám Boží pravdu a jeho cesty, kterými máme jít. Zapomíná na to, že Duch svatý promlouvá i k ostatní sourozencům a chce nás sjednotit svým Duchem, ne diktátem jednoho sobce. Pokud je věc od Boha, nemusím mít strach dávat prostor mým Bratřím, protože i je vede Duch svatý a ten chce prosadit Boži vůli. Nakonec stejně dojdeme k Boží cestě, ale vidíme zázrak sjednoceni v Duchu, který cestu jen potvrzuje.

Kdo se odděluje, hledá vlastní touhy, rozzuří se proti každé obezřetnosti. Přísloví 18:1 CSP

Často slýchávám soudy o svých sourozencích v Kristu. Nejčastěji o tom, že  nejsou naplněni Duchem svatý. Právě proto, že se chovají sobecky. Pokud tak uvažuješ, mám pro tebe špatnou zprávu, pak i ty podle vlastního soudu nemůžeš být naplněn Duchem svatým. Vždyť v každém z nás je kousek sobce, nejsme dokonalí a stále rosteme do podoby Kristovy. Je to dlouhý proces. Pokud si na sobě rozeznal prvky sobeckého jednání, znamená to, že k tobě mluví Duch svatý. Pak je tu právě teď prostor pro změnu.

Modlitba: Duchu svatý, děkuji ti, že  mne usvědčuješ z mého sobectví. Prosím, jednej s mým sobeckým srdce, myšlením a jednáním. Toužím po tom, abych mohl/a skutečně jednat podle tvé spravedlnosti a být nesobecky/á vůči všem kolem mne. Bez tebe to nezvládnu. Prosím vepiš to do mého srdce a daj mi sílu k to u jednat ne podle mého já, ale podle tvé spravedlnosti.

(Pokračování příště.)