Od sobotního večera až do této chvíle jsem se snažil odpočívat. Fyzicky, ale také mentálně. Tedy moc nepřemýšlet. Přiznám se, že právě s tím jsem měl a mám vždy velký problém, zvláště, když nemám něco dokončené nebo vím, že musím v nejbližších dnech projít  něčím, co je pro mne nepříjemmé nebo na mne vytváří časový či jiný tlak. Jediné co funguje, je začít  psát texty k písním nebo pokračovat v psaní pro rozhlas nebo jen tak. K tomu však potřebuji klid. Když ho mám, tak to jde, odpočinu si, ale vlastně ne mentálně. Teď se mi to podařilo, aspoň včera vypnout. Asi očekáváte, že napíši, že to bylo díky tomu, že jsem si četl v Písmu nebo se modlil. Ne. Jen jsem prostě dlouho spal, šel na oběd, pak na návštěvu, díval jsem se na televizi a nakonec opět dlouho spal. Když se snažila vrátit do mysli nějaká starost, která mne čeká, donutil jsem se od ní oddělit. Hlavně jsem nic nepsal a také ani o tom nepřemýšlel. Nejvíc unavuje starost a vědomí odpovědnosti. Potřebujeme dny, kdy z toho vyjdeme. A potřebujeme dny, kdy nad ničím nebudeme přemýšlet, jen si užívat dne, života, který nám Pán připravil. Pokud jsem unavený a přetažený nepomůže mi ani čtení Písma, protože se nesoustředím na to, co čtu a stále mne ruší myšlenky na to, co musím nebo na to co se děje. Pak čtení je o ničem. Vrcholem je, že nejsem schopný ani psát, ani pracovat ani sloužit, protože se nedokáži na nic soustředit. Prostě zjistím, že jsem celý den pracoval, nic jsme neudělal. Hodně mi v takových chvílích pomáhá spánek a poslech přátel, kteří si mezi sebou povídají o banálních věcech, kterým se všichni s radostí zasmějeme. Nebo jen tak si posedět v kavárně a hovořit  s neznámími lidmi nebo sedět sám a pozorovat hemžení kolem. A tím nejdůležitějším pak je,  vyhnout se jakémukoli rozhodování.       Někdy stačí jeden den, jindy potřebuji tři dny, týden. Většinou po dvou dnech jsem schopný se soustředit na čtení. Teď, mi stačil jeden den. Především noc. Po dlouhém čase jsem opět vnímal, že se ve spánku modlím a cítil jsem i ve spaní přítomnost Ducha svatého. Ráno pak bylo úplně jiné. Opět bych mohl znovu jít do duchovního boje, začít číst a psát, sloužit… mám však ještě dnešní den. Díky Bohu za tento den. Tak budu končit, abych si užil nicdělání a nic rozhodování. Doporučuji to i vám. Nechte se překvapit, jak v takových chvílích dokáže Duch svatý proměnit naše myšlení, posilnit a dokonce dát i nové cesty.

Modlitba: Bože děkuji, že myslíš i na naše odpočinutí a nauč mne odpočívat. Prosím, dej ať mohu pochopit a uvidět, co je zbytečnou starostí a co je pro tebe a tím i pro mne důležité. Nauč mne správně odpočívat a radovat se z věcí a lidí, které mi dáváš do života.