Ondřej se vracel s bratrem Petrem a ostatními z Olivetské hory. Ještě byl plný dojmů z toho, co viděl. Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, se jim několikrát ukázal. Zjevil se dokonce uprostřed nich, když byli zavřeni v domě. To, co se však dnes stalo, ho omráčilo. Jasně viděl, jak Ježíš stoupá k nebi, jen tak. Nikdo a nic ho neneslo. A jak přitom zářil. A ty bytosti, určitě to byli andělé, velcí, mocní a mluvili k nim. Bylo to tak mocné, hrozné a přitom pokojné. V tom všem si ani nepamatuje, co ti andělé k nim promlouvali.
Myšlenky ho vedly do vzpomínek. Co všechno se za dva měsíce událo. Byla to smršť událostí. Petr šel vedle něho mlčky. Ostatní, mohlo jich být snad pět set, se v malých skupinkách trousili k Jeruzalému.
Ondřej se v myšlenkách vrátil o čtyřicet dní zpět. Znovu se mu přehrával obraz, jak večer po Ježíšově ukřižování byli všichni vystrašeni a schovávali se v domě.

Nikdo nemluvil.
První tenkrát protrhnul ticho Petr:
„ Musíme se schovat. Budou nás pronásledovat“
Jakub se k němu přidal: „Ano, když ho ukřižovali, tak nás budou chtít taky. Měli bychom se rozejít. Nevím, co a proč se to stalo, ale jsme bez svého vůdce bezradní a bezmocní.“
Matka synů Zebedeových si něco stále opakovala. Nebylo ji rozumět, jen občas bylo slyšet její povzdech: „Tak teď už nebudou sedět hned vedle něho, už nebudou vládnout.“
Ze tmy se ozval pochybovačný hlas Tomáše: „Naletěli jsme podvodníkovi. Kdyby nebyl podvodník, určitě by ho nemohli ukřižovat. Mesiáše přece nemůžou zabít.“
Marie s pláčem v hlase, ale přitom důrazně Tomáše napomínala: „ Nevím, co se děje, tak jako Jakub a ostatní, ale vím, že není podvodník. Copak jsi u toho Tomáši nebyl, když uzdravoval, vysvobozoval, křísil mrtvé, copak to byl podvod? Ne, ne, ne. Copak nám srdce nehořelo, nebyli jsme zasaženi, když k nám mluvil, když byl s námi? Ne. To nemůže být konec. Takhle to přece neskončí. Ne. Ne. Ne.“ Naplno se rozplakala.
Pak nastalo ticho. Všichni jsme se pomalu uložili ke spánku. Byli jsme jako zraněná zvířata, která se na noc schovávají. Bez naděje na zítřek.
……
To je část příběhu (upravená část rozhlasové inscenace), jak mohli prožívat sobotu po ukřižování Krista jeho učedníci.
Někdy prožíváme takové soboty i my. Je ticho. Bůh k nám nemluví, neslyšíme, nevíme, co se děje. Přichází pochybnost, ten zlý začne našeptávat: „Všechno je to nesmysl, čemu věříš?“ „Je to všechno jinak, jsi sám“. „Bůh není, jak by mohl být svět stvořený za sedm dní, vždyť se podívej na vědecké důkazy.“ Tak nějak podobně přichází útoky právě v době, kdy neslyšíme a kdy je kolem ticho, jako by nás Bůh opustil. Jako by Bůh umřel.
Opak je pravdou. Chci tě ujistit, že právě v takových chvílích je naše a především jeho svědectví nejsilnější. Ve všech těch útocích někde uvnitř nás je světlo víry, která nás udržuje v naději, která nás i v tichu a samotě vede dál. Pak najednou se zvedneme a víme, že i přestože neslyšíme a nevnímáme Boha je tu. Uvnitř nás. To je jeho dílo. To je jeho napnění zaslíbení, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. Je to jeho svědectví o něm osobně, i když to vypadá, že umřel. Neumřel !

Modlitba: Ježíši děkuji za tvoji oběť. Děkuji, že přestože jsou chvíle, kdy tě nevnímám, kdy mi připadá, že neslyším a jsem sám opuštěný, přesto se mohu spolehnout na to, že jsi se mnou. Děkuji ti za dar víry, za to, že stále jsi se mnou a podpíráš mne, i když to nevnímám. Děkuji za tvoji věrnost. Že jsi se stal mou nadějí.